Říkejme jí Zita. Když přišla do Prahy, bylo jí patnáct. Nevím, jestli se stihla něčím vyučit, ale mohla dělat celkem cokoli. Tuším, že se živila jako prodavačka. Protože měla dobrou intuici na lidi, asi se jí, pokud jde o byt, někdo za levno ujal.
Měla skvělé komunikační schopnosti a co neudělala, to během jejího zábavného povídání někdo udělal za ni.
Měla jediný sen. Být zpěvačkou. Měla na to.
Holčina z moravské vísky si v Praze vybrala špičkovou učitelku a přesvědčila ji o svých kvalitách. Šla pěvecky rychle dopředu a byla mimořádná. Profesorka ji brzy přivedla na předzpívání do Národního divadla. Nebylo to přehnané. Zita se připravila.
Z předzpívání si pamatuje jen to, jak užasle jezdila botou po šedivém jekoru pod nohama a říkala si: „Tak tohle jsou prkna, která znamenají svět...“
Byla hrozná. Nic z toho, co se naučila, nedokázala použít. Halekala tam něco po moravsku.
Profesorka zdrcená nečekanou proměnou ji vyhodila a pravila, ať si dá do pořádku nervy, že to jinak nemá smysl. Obyčejnou holku by to porazilo. Zita se nevzdala.
Léta ubíhala.
Až se jednou nějakou cestou dostala do kanceláře ředitele operety. Žádný konkurs se nekonal, ale někdo ji zřejmě doporučil. Zita zaklepala, zazpívala a vzali ji do sboru.
V operetním sboru jsou všecky holky krásné. Zita nebyla. Vlastně ani nevypadala moc žensky: nepřirozeně bledá, temné kruhy kolem zapadlých modrých očí, úzká pusa, blond krep mikádo, nepůvabné zavalité hranaté tělo, ostrý pach potu. Sboristky, které ji dostaly na mrňavou šatnu, losovaly kvůli přežití, která jí poradí, co s hygienou. O důvodu jejího přijetí do divadla bez konkurzu kolovaly nejjizlivější fámy. Ve sboru nevynikala, ale ani nic nekazila. Provozní typ.
Jenže to, co bylo pro jiné vysněný cíl, byl pro ni jen první schůdek. Získala si povolení cvičit zpěv v baletním sále v době, kdy tam bylo volno. Brzy se za zamčenými dveřmi začali srocovat lidi. V očích úžas, obdiv, dojetí. Ta, co zpívala v bezpečí zamčeného baleťáku, nic jiného než zpěv nepotřebovala. Byla to čirá krása. Nejenže zpívala nejlíp ze všech sólistek v divadle, její zpěv byl život sám. Byl nad všecky parametry. Byla to opojná zářivá droga.
Vedení jí navzdory všem fyzickým hendikepům nabízelo sólové role. Nepřijala je.
Dívky v šatně bavila hádáním z lógru, z karet, numerologií, čtením z ruky... prostě čarodějnice. Ale svrchovaně zábavná, vtipná a zajímavá. Uměla se vemluvit ke komukoli a získat cokoli. Jen neunesla to jediné, co pro ni mělo smysl.
Jedna z jejích kamarádek tehdy pracovala v televizi. Z úcty k talentu téhle divné osoby prací sekla a šla za ni dělat holku pro všechno do jednoho podezřelého divadélka pro cizince, kde tehdy Zita pomalu začínala - kromě výše jmenované pozice - i sólově zpívat. Aby konečně mohla být jen a jen operní sólistkou.
Když ji kamarádka uslyšela na jevišti poprvé, bylo jí jasné, že s tímhle neprorazí. Po jejím krásném projevu ani stopy, prostě průměrný hezký soprán. Navíc pořád měla nejrůznější choroby a část kamarádčiny zkušební doby proležela v nemocnici.
Až se jednou nějakou cestou dostala do kanceláře ředitele operety. Žádný konkurs se nekonal, ale někdo ji zřejmě doporučil. Zita zaklepala, zazpívala a vzali ji do sboru.
V operetním sboru jsou všecky holky krásné. Zita nebyla. Vlastně ani nevypadala moc žensky: nepřirozeně bledá, temné kruhy kolem zapadlých modrých očí, úzká pusa, blond krep mikádo, nepůvabné zavalité hranaté tělo, ostrý pach potu. Sboristky, které ji dostaly na mrňavou šatnu, losovaly kvůli přežití, která jí poradí, co s hygienou. O důvodu jejího přijetí do divadla bez konkurzu kolovaly nejjizlivější fámy. Ve sboru nevynikala, ale ani nic nekazila. Provozní typ.
Jenže to, co bylo pro jiné vysněný cíl, byl pro ni jen první schůdek. Získala si povolení cvičit zpěv v baletním sále v době, kdy tam bylo volno. Brzy se za zamčenými dveřmi začali srocovat lidi. V očích úžas, obdiv, dojetí. Ta, co zpívala v bezpečí zamčeného baleťáku, nic jiného než zpěv nepotřebovala. Byla to čirá krása. Nejenže zpívala nejlíp ze všech sólistek v divadle, její zpěv byl život sám. Byl nad všecky parametry. Byla to opojná zářivá droga.
Vedení jí navzdory všem fyzickým hendikepům nabízelo sólové role. Nepřijala je.
Dívky v šatně bavila hádáním z lógru, z karet, numerologií, čtením z ruky... prostě čarodějnice. Ale svrchovaně zábavná, vtipná a zajímavá. Uměla se vemluvit ke komukoli a získat cokoli. Jen neunesla to jediné, co pro ni mělo smysl.
Jedna z jejích kamarádek tehdy pracovala v televizi. Z úcty k talentu téhle divné osoby prací sekla a šla za ni dělat holku pro všechno do jednoho podezřelého divadélka pro cizince, kde tehdy Zita pomalu začínala - kromě výše jmenované pozice - i sólově zpívat. Aby konečně mohla být jen a jen operní sólistkou.
Když ji kamarádka uslyšela na jevišti poprvé, bylo jí jasné, že s tímhle neprorazí. Po jejím krásném projevu ani stopy, prostě průměrný hezký soprán. Navíc pořád měla nejrůznější choroby a část kamarádčiny zkušební doby proležela v nemocnici.
Opět standardní průběh. Okouzlila tam kdekoho, byla příkladný veselý pacient a všichni jí přáli, aby po uzdravení dobyla svět. Vyléčili ji a přišla další rána... nějaká trapná alergie na zimu, takže další odklad...
Když se konečně vrátila do souboru, na jeviště se nehrnula; možná jí to ani nenabídli. Udala tisíc důvodů, proč zrovna dneska nemůže zpívat a kamarádku, která kvůli ní odešla z dobrého místa, začala nenávidět za to, že jí obsadila to její. Rozešly se ve zlém.
Když se konečně vrátila do souboru, na jeviště se nehrnula; možná jí to ani nenabídli. Udala tisíc důvodů, proč zrovna dneska nemůže zpívat a kamarádku, která kvůli ní odešla z dobrého místa, začala nenávidět za to, že jí obsadila to její. Rozešly se ve zlém.
Kamarádka se jako podle Zity „nic nechápajíci blbec“ vrátila do televize. Pochopila jen to hlavní: že Zita svého talentu není hodna.
Ta si jednou smutně posteskla: víš, pro mě není problém se vyšvihnout do první řady, ale udržet se tam...
I ona z divného divadélka časem odešla. Omrzelo ji být v „kumulované funkci“. Chtěla (a nechtěla) zpívat. A tak dál... Tu a tam se její jméno objevilo v souvislosti s nějakými občasnými agenturními koncerty, jinak se po ní slehla zem...
Ale jednomu věřím.
Že se díky svému vemlouvavému osobnímu kouzlu i s holýma rukama má líp, než řada z nás :).
Ta si jednou smutně posteskla: víš, pro mě není problém se vyšvihnout do první řady, ale udržet se tam...
I ona z divného divadélka časem odešla. Omrzelo ji být v „kumulované funkci“. Chtěla (a nechtěla) zpívat. A tak dál... Tu a tam se její jméno objevilo v souvislosti s nějakými občasnými agenturními koncerty, jinak se po ní slehla zem...
Ale jednomu věřím.
Že se díky svému vemlouvavému osobnímu kouzlu i s holýma rukama má líp, než řada z nás :).
