 |
| Koláž: David Vávra |
Pochopila jsem to hned poté, co jsem své „ANO“ říkala s precizně zašitou bradou a trochu malou vadou: chyběly mi zuby.
Naštěstí ve slově „ano“ není žádné říčné „R“ a téměř nikdo si mého malého handicapu nevšiml. Také pan novomanžel stal se samozvaným věštcem, když mi v dobách posvatebních tiše šeptal, že jsem jeho „drahá“ žena. Nelhal, můj zánovní můstek plný zlata byl opravdovým věnem do právě vznikajícího manželství.
Poté jsem se už jen zlepšovala. Má malá proroctví stávaly se do puntíku přesně.
„Převleč se, nebo si ty nové kalhoty zašpiníš“ se potvrdilo nejen u muže, ale později i u syna.
„Napiš si, co máš udělat, jinak na to zapomeneš.“ Nenapsal. Zapomněl.
Méně radosti jsem měla, když se splnilo i mé „neber si ten mobil na záchod, ještě Ti tam spadne.“
„Do hajzlu,“ křičel tehdy muž, když vytahoval svou mokrou ruku z mísy. S výrazem vítěze držel v ruce kapající mobil.
„Do hajzlu,“ křičela jsem tehdy já, „kde jinde by ti asi spadl?“
Z životních zkušeností vznikla malá analýza předpovědi z všedního života: „Já jsem To věděla,“ vříská nejedna matka, žena, babička, tchýně. Ta většinou ještě svou předpověď zabije smysluplným dodatkem: „Věděla jsem, že si ho /jí/ nemáš brát.“
„To zase bude ostuda“ ví naprosto přesně přátelé, když zvou tě na oslavu.
„Nepij, bude ti špatně,“ zbytečně věští manželka muži a jde pro jistotu vařit hovězí vývar pro příští den.
Jednou z tebe zblbnu“ předvídá matka puberťáka a jde si uložit své brýle do lednice.
Bojím se vyslovovat v práci větu „já se toho důchodu snad nedožiju“ neboť, člověk nikdy neví. Mám vždy radost, když se důchodová hranice zvedá. Tím se přímo úměrně zvedá i má šance na dlouhověkost.
Zatím všechno vychází.
A já už vím, jak dostat se ze všech nesnází.
Svou křišťálovou koulí vyleštím. S láskou do budoucna hleď.
„Kuličko milá, poslouchej dobře, co přeji si teď.
Přeji si pro všechny zdraví, klid, pohodu a mír.
Ať zakrátko z života zmizí nám ten proklatý vír.
Ať zmizí nenávist, zloba a zášť.
Pojďme se rádi mít, společně i každý zvlášť."
Radost pak zavládne všude nemalá.
Hrdě pak prohlásím: „Já Vám to přece říkala.“
Poté jsem se už jen zlepšovala. Má malá proroctví stávaly se do puntíku přesně.
„Převleč se, nebo si ty nové kalhoty zašpiníš“ se potvrdilo nejen u muže, ale později i u syna.
„Napiš si, co máš udělat, jinak na to zapomeneš.“ Nenapsal. Zapomněl.
Méně radosti jsem měla, když se splnilo i mé „neber si ten mobil na záchod, ještě Ti tam spadne.“
„Do hajzlu,“ křičel tehdy muž, když vytahoval svou mokrou ruku z mísy. S výrazem vítěze držel v ruce kapající mobil.
„Do hajzlu,“ křičela jsem tehdy já, „kde jinde by ti asi spadl?“
Z životních zkušeností vznikla malá analýza předpovědi z všedního života: „Já jsem To věděla,“ vříská nejedna matka, žena, babička, tchýně. Ta většinou ještě svou předpověď zabije smysluplným dodatkem: „Věděla jsem, že si ho /jí/ nemáš brát.“
„To zase bude ostuda“ ví naprosto přesně přátelé, když zvou tě na oslavu.
„Nepij, bude ti špatně,“ zbytečně věští manželka muži a jde pro jistotu vařit hovězí vývar pro příští den.
Jednou z tebe zblbnu“ předvídá matka puberťáka a jde si uložit své brýle do lednice.
Bojím se vyslovovat v práci větu „já se toho důchodu snad nedožiju“ neboť, člověk nikdy neví. Mám vždy radost, když se důchodová hranice zvedá. Tím se přímo úměrně zvedá i má šance na dlouhověkost.
Zatím všechno vychází.
A já už vím, jak dostat se ze všech nesnází.
Svou křišťálovou koulí vyleštím. S láskou do budoucna hleď.
„Kuličko milá, poslouchej dobře, co přeji si teď.
Přeji si pro všechny zdraví, klid, pohodu a mír.
Ať zakrátko z života zmizí nám ten proklatý vír.
Ať zmizí nenávist, zloba a zášť.
Pojďme se rádi mít, společně i každý zvlášť."
Radost pak zavládne všude nemalá.
Hrdě pak prohlásím: „Já Vám to přece říkala.“
Hanka Kavalová napsala knížku ZAVOLEJ MI VČERA a publikuje své práce na stránce HANLEN.
