„Moment! Zlatovlásko? Snad, Šípková Růženko?“
Ne, tohle není pohádka!
Nejsem princ a Zlatovláska není princezna. Jsme dvě holky na cestě, které si v Ostrovci nechaly ukázat zkratku přes les a ztratily se v trnité rokli. Hole na nordic walking teď slouží jako mačety.
Terén se prudce zvedá, kopřivy máme až nad hlavu. Ale Zlatovláska se prodrala ostružiním, nehledíc vlevo, vpravo a zeleň se za ní zavřela. Netuším, kterým směrem se vydala. „Marky, kde jsi? Houkni mi, prosím tě!“
Je červencové odpoledne a my od rána jdeme a jdeme. Vybraly jsme pro náš výlet, náš dámský puťák, část poutní cesty Jana Husa. Z Prahy do Kostnice je to kolem 800 km. Máme v plánu urazit asi desetinu vzdálenosti.
První den stezky vedou podél potoků: Zbirožský, Vejvanovský, Radubice. Stezky bez lidí a bez signálu. Stezky zelenými loukami i trnitými roklemi.
Drápu se do kopce za hlasem a konečně jsem z toho zeleného pekla venku! Jenže v jakém stavu?! Podrápaná, poštípaná. Zlatovláska má nohy i ruce rozdrásané hluboko do krve.
U křížku pod lípou sedí cyklista. Je nám nějaký povědomý! Potkaly jsme ho asi před dvěma hodinami a ptaly se ho na cestu. Při podrobném prozkoumání jeho navigace se ukázalo, že špatně jede on.
„Musíte tudy, po modré, podél potoka. My zrovna odtud přicházíme,“ ukázaly jsme mu na mapě směr a měly jsme opravdu dobrý, až povznesený pocit, že jsme zbloudilou duši navedly na správnou cestu. Jako to dělával mistr Jan! Takže se teď trochu divíme, jak se cyklista ocitnul tady?
„Ta cesta byla hrozná, tak jsem to otočil, ale píchnul jsem obě duše a nemám svůj vercajk. Náhodou, nůžky na nehty asi nemáte, co?“
Vytahuji z batohu taštičku. „Pane jo! S tímhle vším se taháte na zádech?“ diví se on, ale dáma svůj „vercajk“, totiž nůžky na nehty, pilník a pinzetu, jakož i krém na štípance, krém proti slunci, šampon a krém na ruce a šaty na večer, nepovažuje za zbytečnou zátěž! Cyklista děkuje, stříhá záplaty a lepí díry na duši. My stříháme náplasti a lepíme šrámy na těle…
„Hele, ještě, že nás potkal, co? Dvakrát jsme ho dnes zachránily!“
„Jojo, udělaly jsme dva dobré skutky!“ říkáme si večer v penzionu na břehu Berounky. Ale těsně před usnutím mě napadá podivná myšlenka. Kdyby nás ten nešťastník cyklista nepotkal a my ho neposlaly k tomu potoku, možná nemusel píchnout vůbec. Byl by sice na špatné cestě, ale se zdravou duší… Kdo ví?
…
Je červencové odpoledne a my od rána jdeme a jdeme. Vybraly jsme pro náš výlet, náš dámský puťák, část poutní cesty Jana Husa. Z Prahy do Kostnice je to kolem 800 km. Máme v plánu urazit asi desetinu vzdálenosti.
První den stezky vedou podél potoků: Zbirožský, Vejvanovský, Radubice. Stezky bez lidí a bez signálu. Stezky zelenými loukami i trnitými roklemi.
Drápu se do kopce za hlasem a konečně jsem z toho zeleného pekla venku! Jenže v jakém stavu?! Podrápaná, poštípaná. Zlatovláska má nohy i ruce rozdrásané hluboko do krve.
U křížku pod lípou sedí cyklista. Je nám nějaký povědomý! Potkaly jsme ho asi před dvěma hodinami a ptaly se ho na cestu. Při podrobném prozkoumání jeho navigace se ukázalo, že špatně jede on.
„Musíte tudy, po modré, podél potoka. My zrovna odtud přicházíme,“ ukázaly jsme mu na mapě směr a měly jsme opravdu dobrý, až povznesený pocit, že jsme zbloudilou duši navedly na správnou cestu. Jako to dělával mistr Jan! Takže se teď trochu divíme, jak se cyklista ocitnul tady?
„Ta cesta byla hrozná, tak jsem to otočil, ale píchnul jsem obě duše a nemám svůj vercajk. Náhodou, nůžky na nehty asi nemáte, co?“
Vytahuji z batohu taštičku. „Pane jo! S tímhle vším se taháte na zádech?“ diví se on, ale dáma svůj „vercajk“, totiž nůžky na nehty, pilník a pinzetu, jakož i krém na štípance, krém proti slunci, šampon a krém na ruce a šaty na večer, nepovažuje za zbytečnou zátěž! Cyklista děkuje, stříhá záplaty a lepí díry na duši. My stříháme náplasti a lepíme šrámy na těle…
„Hele, ještě, že nás potkal, co? Dvakrát jsme ho dnes zachránily!“
„Jojo, udělaly jsme dva dobré skutky!“ říkáme si večer v penzionu na břehu Berounky. Ale těsně před usnutím mě napadá podivná myšlenka. Kdyby nás ten nešťastník cyklista nepotkal a my ho neposlaly k tomu potoku, možná nemusel píchnout vůbec. Byl by sice na špatné cestě, ale se zdravou duší… Kdo ví?
…
Cesty bez signálu a bez lidí jsou ideální pro dávné kamarádky, které na sebe mají čas jen párkrát do roka na kafíčko či vínko. Loučíme se obvykle slovy, zavoláme si, nebo příště si to musíme dopovědět.
A tak celé natěšené vstáváme do dalšího dne, že brzy vyrazíme a konečně si to dopovíme, jenže…
Zlatovlásku v noci bolely ty škrábance, a jak šmátrala na nočním stolku, potmě, aby mě nevzbudila, nahmatala první plastovou tubu a namazala si poraněné nohy. Bylo jí divné, že ten krém tak lepí, ale nechtěla svítit. Nakonec usnula. …Byl to šampon na vlasy! Domluvený odvoz z penzionu do Zdíkovce se opozdil, což se ukázalo jako problém. Potřebovaly jsme odpoledne chytit bus v Kožlanech. Upravujeme trasu a obětujeme Krakovec. Stejně si historikové nejsou úplně jistí, že tam Jan Hus kázal. I tak to bude s busem na knop! Cesta vede podél potoka Javornice. Každou chvíli brodíme. Unavené nohy se ochladí v proudu vody a osuší v měkké trávě. Pěšina se vine mezi loukami zeleným údolím. Něžná lata lipnice a bojínku se chvějí v letním vánku...
„Au, sakra, včela!“ Kácím se k zemi a odtrhávám nešťastnici ze svého chodidla. Odnese to životem, já nejspíš otokem. Jsem na tom lépe... Aplikuji postřik na bodance, což je podle chlapů další zbytečná zátěž... Ale vidíte? Za pár minut jdu statečně dál! I když o poznání pomaleji. Ten autobus v Kožlanech nám zřejmě ujede…
Obloha se zatahuje, chytá se na déšť. Vytahujeme pláštěnky a v tom nás míjí poutnice. Vypadá trochu jako my. Boty do terénu, kraťasy, batoh na zádech a hole v ruce. Ale jde sama. Za pár kilometrů ji doháníme a dáváme se do řeči. Jaká náhoda! Poutnice jde Husovu cestu! A dokonce je z agentury, která Husovu cestu koordinuje a propaguje!
Poutnice Karolína je na cestě už čtvrtý den. Z Betlémské kaple ujde všech třináct etap v Čechách a skončí za hranicemi v německém městečku Bärnau! Loučíme se, přejeme si šťastné cesty, ale za pár kilometrů se naše cesty opět protínají. Potřebuji zchladit nohu, která trochu natekla. Takže, když před námi vyvstane cedule Občerstvení, neváháme ani minutu.
Slunce se naklání k západu. Sedíme na vyvýšené terase v Májině údolí a srkáme citronádu s medem. Jsme u včelařů. Ve stráni nad námi jsou úly, pod námi květinová zahrada s pastvou pro včely. Myslím na tu chudinku, kterou jsem dopoledne zašlápla...
Když na cestě zakřupe štěrk, zahlédneme známou postavu. Uťapkaná poutnice přiznává, že už je dnes unavená a že musí dojít ještě pár kilometrů do Kožlan. Tam přece míříme i my! I když náš autobus je fuč! A my si tu v klidu popíjíme ledové drinky a přitom potřebujeme nocovat v Rabštejně nad Střelou, odtud pěšky asi 30 kilometrů!
Do Kožlan jdeme ve třech a během povídání těch pár kilometrů do kopce uteče jako voda. Karolína je na místě. Bude spát v místním muzeu. Ale co my dvě? Zkusíme stopovat?
Napadá mě, že kamarád mi v neděli říkal, že až půjdeme do Rabštejna, máme se zastavit na návštěvu, že prý bydlí nedaleko. Volám mu. Že bychom se teda zastavily moc rády, ale že si musí pro nás dojet do Kožlan. A nejen, že si pro nás přijel, také nás posléze odvezl až do Rabštejna! (Tímto, Yakeene, ještě jednou, veliké díky za Tvou ochotu a čas!) Usínáme a opět nám do snů šumí řeka. Tentokrát je to Střela.
...
Rabštejn nad Střelou je městečko samý svah. Za zády necháváme Kamenný most, který se objevil v několika pohádkách a dokonce ve videoklipu Depeche Mode „Personal Jesus“! Celý den bude pohádkový! Otok na noze je menší a my míříme do Manětína, barokní perly západních Čech.
Krajina je jiná. Zelená údolí a temné rokle potoků vystřídala pole a pastviny. Mezi zlatými lány jsou rozeseté kapličky jako bílé perly. V obilí svítí vlčí máky a chrpy. Vzduch voní létem. „Domove líbezný!“ říkám si jako filmový farář Otík. Ale kochám se už zásadně obutá! Vtom na silničce zaburácí traktor. Jeden, druhý, třetí funí do kopce. Z místního statku vyvážejí hnůj… Domove líbezný!
Po dvou dnech zahazuju všechny repelenty a repelentní náramky! Stejně nefungujou! Neustále mě něco žere a píchá! Zlatovlásku nic! Používá levandulový olejíček. Přecházím také na přírodniny. Na mezi škubu vratič obecný a zdobím jím svůj batoh. Je to lepší. Vratič smrdí.
Den končíme ve Spankově. U Zlatovlásky na chatě. Naposledy jsem tu byla, když mi bylo patnáct... Oheň v krbu, víno a LP desky s Tublatankou. Jakoby se za těch třicet let nic nezměnilo!
…
Poslední den dámského puťáku míříme do Nečtin. Lesní cesty, lesní jezírka, sochy v parku a zámek Nečtiny. A autobus do Plzně, který nám nesmí ujet!
Za čtyři dny máme v nohách osmdesát kilometrů. Zahlédly jsme jednu zmiji, jednoho slepýše, tři srnky, dva zajíce. Přehlédla jsem jednu včelu... Mnoho lidí jsme nepotkaly, ale ti potkaní byli milí.
Ještě v autobusu plánujeme další cestu. A loučíme se se slovy: Co jsme si nestihly říct, to probereme příště…
Za čtyři dny máme v nohách osmdesát kilometrů. Zahlédly jsme jednu zmiji, jednoho slepýše, tři srnky, dva zajíce. Přehlédla jsem jednu včelu... Mnoho lidí jsme nepotkaly, ale ti potkaní byli milí.
Ještě v autobusu plánujeme další cestu. A loučíme se se slovy: Co jsme si nestihly říct, to probereme příště…
Nataša publikuje své povídky na svém blogu POVÍDKY Z KABELKY.
