 |
| Ratibořice |
Božena Němcová dává všem do dnes to, co asi v současné době nemohou dát spousty babiček. Bohužel ani já nemám možnost povídat si s tebou o tom, jak a kde jsme s tvou maminkou žily, kde všude jsme byly a co jsme společně prožily. Ty jsi teď příliš daleko ode mne. Proto jsem se rozhodla, že ti budu psát dopisy, budu se snažit být babičkou aspoň na dálku. V tatarštině babičce říkají Abi. Vím, že pro tebe je to nezvyklé, ale jsem Abi.
Já jsem babičku neměla. Ale když jsem byla ve tvém věku, ráda jsem poslouchala vzpomínky mé maminky o svých rodičích. Byly to nejhezčí večery mého dětství. Hlava na teplém maminčině klíně, jemné pohlazení její ruky a její klidný vyrovnaný hlas mě unášel do vzdálených časů plných barev života.
Já jsem babičku neměla. Ale když jsem byla ve tvém věku, ráda jsem poslouchala vzpomínky mé maminky o svých rodičích. Byly to nejhezčí večery mého dětství. Hlava na teplém maminčině klíně, jemné pohlazení její ruky a její klidný vyrovnaný hlas mě unášel do vzdálených časů plných barev života.
Doufám, že i já tě aspoň trošku dokážu zaujmout svým povídáním v dopisech. Budou to dopisy o různých zemích, kde jsme bývávali já, tvá maminka a děda, budu ti povídat o umění a všem co zaplňuje život člověka.
Nedávno se mě jedna známá ve Veletržním paláci zeptala: "Poslouchej, jak odlišit geniální obraz od nevýznamného?" Já jsem jí odpověděla: "Pro mne je geniální to, co ve mně vyvolá, čím nejvíce upoutá, zasáhne do hloubi duše a zůstane v mé paměti."
Dnes se znovu dívám na tvé obrázky, Eliško, které jsi mi dala... Jednorožec vypadá jako houpací koník. Dvě nohy - přední a zadní se spojily a vypadají jako nohy slona, jeho roh je jako pruhovaná klaunská čepice, ocásek sis asi půjčila u vašeho pejska Emila a místo koňských žíní na něm trčí sláma. Zato oči má velké kulaté, s dlouhými řasami. Princezny mají hlavu ve tvaru srdce a vlasy jen dvě střapaté čáry. Nejvíce ze všeho se mi líbí batole ležící s nožičkama nahoru, ruce jako křídla, asi pro to, že jsou pořád v pohybu. Úsměv od ucha k uchu, oči kulaté a na hlavě malý chumáček vlasů. Je pro mne nejmilejší, vždyť je to náš Štěpánek - tvůj bráška, tak ho vidíš ty. Pro někoho nejsou dokonalé, ale pro mne jsou dokonce geniální, vždyť ty obrázky jsou projevem tvé dětské duše. Děkuji ti. Slíbila jsem ti, že si dnes budeme povídat o umění. Umění má různou podobu, a výtvorů je tolik, že ani jedna obrazárna či muzeum nejsou schopny umístit obrazy, sochy a jiná díla celého světa. Zrovna tak ani jeden člověk není schopen prohlédnout všechno. A co je samozřejmě a důležité, ne každý obraz vyvolá v nás stejný pocit. Jednomu se líbí jedno, druhému něco jiného. Proto budu povídat jen o tom, co mě v umění nejvíce upoutalo, zasáhlo do hloubi duše a zůstalo v mé paměti dodnes.
Začnu od doby, kdy ještě neexistoval papír ani voskovky, samozřejmě ani obrazárny. Lidé v té době žili v jeskyních a živili se lovem divoké zvěře. Tátové chodili na lov, jako dnes do práce a mámy šily z kožešin oblečení a vařily jídlo. Ale byli mezi nimi i takoví, kteří měli touhu tvořit. Díky nim víme o těch dávných časech a lidech něco více. Byli to malíři! Měly kolem sebe jen skály pod širým nebem a nerovné stěny v jeskyních jako plátno a přírodní barvy z minerálů, někdy i z krve. I přesto dnešní člověk žasne před těmi obrazy.
Největší a nejkrásnější skalní obrazárna se nachází v jeskyni Chauvet (Šove) ve Francii. Představ si, jakmile se paprsky umělého světla dotknou nerovného povrchu jeskyně, nosorožci, bizoni, tarpani, jeskynní lvi a jeleni ožívají. (Ti tvorové dávno z Evropy zmizeli, asi je naši předkové všechny snědli.) Na vlnitém povrchu skály jako by byli v neustálém pohybu. Najednou se mi zdá, že slyším řev a zděšený dusot utíkající zvěře. Co je přinutilo ve strachu běžet hlava nehlava? Nějaká pohroma nebo hladoví dvounozí lovci je honí s luky a šípy? Nečekaně rozděluje stádo trhlina ve skále a nad nimi visí výběžek, který může na ně každou chvíli spadnout. Mráz mi běhá po celém těle z neuvěřitelně pravdivého vyobrazení skutečnosti dávno minulých dob. Nerovný povrch jeskyně a měnící se světlo přidává tomu obrazu neobyčejnou živost. Bezděčně si představuji člověka, který jedním tahem zobrazil v temných prostorech tak krásné, tak vzácné obrazy. Jak mohl primitivní člověk vyvolat ve mně tolik emocí? Nechce se mi věřit, že tento malíř byl nějaký jednoduchý tvor, zarostlý hustou srstí, rukama delšíma než nohy a divokým pohledem a s vyceněnými zuby.
Děťátko moje, to, že jsem začala svůj dopis zeširoka, neznamená, že ti budu vyprávět o dějinách umění. Vůbec ne. Budu ti povídat jen o tom, co se mi zalíbilo, či co se hluboce dotklo mého srdce a zůstalo v mé paměti.
A teď popojedeme v prostoru a čase. Jedeme do severní Afriky. Tam pod žhavým sluncem, na neúrodné a nehostinné půdě nerostou stromy, keře ani tráva. Jen písek zpívá smutnou ukolébavku a milosrdně zavál a ukryl tajemství hrobů faraónů starodávného Egypta. Zde v Údolí králů našli svůj věčný klid vládci této země. Proto tomu místu také říkají Město mrtvých. Během staletí se pro ně zastavil čas, jen občas rušili jejich klid starodávní lupiči. Odnesli, co mohli a zbytek zničili. Obzvlášť ti barbaři rozbíjeli oči soch faraónů, které byly vyrobené z drahokamů a zářily jako živé. Lapkové se totiž jejich pohledu hrozně báli, báli se pomsty bohů.
Všechno se ale změnilo na konci 19. a začátkem 20. století. Davy turistů a archeologů-amatérů hledaly v hrobkách cennosti, se kterými faraóni odešli do jiného světa. Faraóni se neřídili nám známým: "Do hrobu si nic nevezmeš..." a tak jsou jejich hrobky bohatým pramenem poznání o životě a kultuře té doby. Jak už jsem se zmínila, většina hrobek byla dávno předtím částečně vyloupena. Jedna zůstala naštěstí skoro nedotčena. Byla to hrobka mladého faraóna Tutanchamona.
Nedávno se mě jedna známá ve Veletržním paláci zeptala: "Poslouchej, jak odlišit geniální obraz od nevýznamného?" Já jsem jí odpověděla: "Pro mne je geniální to, co ve mně vyvolá, čím nejvíce upoutá, zasáhne do hloubi duše a zůstane v mé paměti."
Dnes se znovu dívám na tvé obrázky, Eliško, které jsi mi dala... Jednorožec vypadá jako houpací koník. Dvě nohy - přední a zadní se spojily a vypadají jako nohy slona, jeho roh je jako pruhovaná klaunská čepice, ocásek sis asi půjčila u vašeho pejska Emila a místo koňských žíní na něm trčí sláma. Zato oči má velké kulaté, s dlouhými řasami. Princezny mají hlavu ve tvaru srdce a vlasy jen dvě střapaté čáry. Nejvíce ze všeho se mi líbí batole ležící s nožičkama nahoru, ruce jako křídla, asi pro to, že jsou pořád v pohybu. Úsměv od ucha k uchu, oči kulaté a na hlavě malý chumáček vlasů. Je pro mne nejmilejší, vždyť je to náš Štěpánek - tvůj bráška, tak ho vidíš ty. Pro někoho nejsou dokonalé, ale pro mne jsou dokonce geniální, vždyť ty obrázky jsou projevem tvé dětské duše. Děkuji ti. Slíbila jsem ti, že si dnes budeme povídat o umění. Umění má různou podobu, a výtvorů je tolik, že ani jedna obrazárna či muzeum nejsou schopny umístit obrazy, sochy a jiná díla celého světa. Zrovna tak ani jeden člověk není schopen prohlédnout všechno. A co je samozřejmě a důležité, ne každý obraz vyvolá v nás stejný pocit. Jednomu se líbí jedno, druhému něco jiného. Proto budu povídat jen o tom, co mě v umění nejvíce upoutalo, zasáhlo do hloubi duše a zůstalo v mé paměti dodnes.
Začnu od doby, kdy ještě neexistoval papír ani voskovky, samozřejmě ani obrazárny. Lidé v té době žili v jeskyních a živili se lovem divoké zvěře. Tátové chodili na lov, jako dnes do práce a mámy šily z kožešin oblečení a vařily jídlo. Ale byli mezi nimi i takoví, kteří měli touhu tvořit. Díky nim víme o těch dávných časech a lidech něco více. Byli to malíři! Měly kolem sebe jen skály pod širým nebem a nerovné stěny v jeskyních jako plátno a přírodní barvy z minerálů, někdy i z krve. I přesto dnešní člověk žasne před těmi obrazy.
Největší a nejkrásnější skalní obrazárna se nachází v jeskyni Chauvet (Šove) ve Francii. Představ si, jakmile se paprsky umělého světla dotknou nerovného povrchu jeskyně, nosorožci, bizoni, tarpani, jeskynní lvi a jeleni ožívají. (Ti tvorové dávno z Evropy zmizeli, asi je naši předkové všechny snědli.) Na vlnitém povrchu skály jako by byli v neustálém pohybu. Najednou se mi zdá, že slyším řev a zděšený dusot utíkající zvěře. Co je přinutilo ve strachu běžet hlava nehlava? Nějaká pohroma nebo hladoví dvounozí lovci je honí s luky a šípy? Nečekaně rozděluje stádo trhlina ve skále a nad nimi visí výběžek, který může na ně každou chvíli spadnout. Mráz mi běhá po celém těle z neuvěřitelně pravdivého vyobrazení skutečnosti dávno minulých dob. Nerovný povrch jeskyně a měnící se světlo přidává tomu obrazu neobyčejnou živost. Bezděčně si představuji člověka, který jedním tahem zobrazil v temných prostorech tak krásné, tak vzácné obrazy. Jak mohl primitivní člověk vyvolat ve mně tolik emocí? Nechce se mi věřit, že tento malíř byl nějaký jednoduchý tvor, zarostlý hustou srstí, rukama delšíma než nohy a divokým pohledem a s vyceněnými zuby.
Děťátko moje, to, že jsem začala svůj dopis zeširoka, neznamená, že ti budu vyprávět o dějinách umění. Vůbec ne. Budu ti povídat jen o tom, co se mi zalíbilo, či co se hluboce dotklo mého srdce a zůstalo v mé paměti.
A teď popojedeme v prostoru a čase. Jedeme do severní Afriky. Tam pod žhavým sluncem, na neúrodné a nehostinné půdě nerostou stromy, keře ani tráva. Jen písek zpívá smutnou ukolébavku a milosrdně zavál a ukryl tajemství hrobů faraónů starodávného Egypta. Zde v Údolí králů našli svůj věčný klid vládci této země. Proto tomu místu také říkají Město mrtvých. Během staletí se pro ně zastavil čas, jen občas rušili jejich klid starodávní lupiči. Odnesli, co mohli a zbytek zničili. Obzvlášť ti barbaři rozbíjeli oči soch faraónů, které byly vyrobené z drahokamů a zářily jako živé. Lapkové se totiž jejich pohledu hrozně báli, báli se pomsty bohů.
Všechno se ale změnilo na konci 19. a začátkem 20. století. Davy turistů a archeologů-amatérů hledaly v hrobkách cennosti, se kterými faraóni odešli do jiného světa. Faraóni se neřídili nám známým: "Do hrobu si nic nevezmeš..." a tak jsou jejich hrobky bohatým pramenem poznání o životě a kultuře té doby. Jak už jsem se zmínila, většina hrobek byla dávno předtím částečně vyloupena. Jedna zůstala naštěstí skoro nedotčena. Byla to hrobka mladého faraóna Tutanchamona.
Historie jeho života nabyla dlouhá. Zemřel mladý, bylo mu jen 19 let. Jeho hrobku objevil Howard Carter, který byl neobyčejným člověkem a možná vůbec prvním archeologem, který nehledal zlato a drahokamy, ale hodnoty vyšší - fakta o životě faraónů a o lidech, co žili dávno před námi.
Hrobka nebyla velká, a přesto v ní Howard Carter našel víc než pět tisíc předmětů. O tom jaké věci tam objevili bylo napsáno hodně a nemá smysl to opakovat. Věřím, že až dospěješ, sama spatříš toto nádherné umění dávno minulých let. Já ti napíšu jen o několika z nich.
Zlaté trůnní křeslo, které bylo nalezeno v hrobce, mne oslovilo ne zlatem, ale tím, co jsem na něm uviděla. Tutanchamon sedí v křesle a uvolněně se opírá loktem o zadní opěradlo křesla. Naproti stojí jeho manželka. Je půvabná. Její ruka se něžně dotýká manželova ramena. V tom gestu je tolik lásky a důvěrnosti. Je očividné, že mladí překypují štěstím, které nepotřebuje slov. Jak umělec těch časů dokázal zobrazit city dvou zamilovaných! Je to úžasné! Když jsem si přečetla, že v sarkofágu na zlaté masce Tutanchamona našli kytici, vzpomněla jsem si na výjev ze zlatého trůnu. Jsem si jista, že ty květy tam položila milující Anchesenamon - faraónova choť. To znamená, že lidé v té době cítili a prožívali jako my lásku, zklamání, smutek i radost. A ještě jedna věc mou doměnku potvrdila. V té rakvy také našli pramínek vlasů jeho babičky. Přemýšlela jsem proč. Dala mu ty vlasy sama babička jako talisman, nebo měl faraón ten pramínek z lásky k babičce? Proč ti o tom vlastně povídám? O věcech zdánlivě nepatřících k umění. Proto, že umění je především výjev citu, hledání podstaty člověka, odpovědí na tu věčnou otázku.
A teď trochu o věčně krásné ženě, královně krásy všech dob - Nefertiti.
Objevitel bysty té ženy Ludvig Borchard o ní řekl: "Popsat ji není možné, je nutné ji vidět." Měl pravdu. I přes to zkusím popsat dámu jménem Nefertiti. Samo jméno výstižně zní "překrásná se jevila". Na první pohled se zdá, že bysta ženy je příliš ideální, aby byla pravdivá. Její vznešená královská elegance je chladná. Ovšem její půvab se skrývá v sotva znatelném úsměvu, který se dotýká jejích smyslných rtů, a v tu chvíli začínáš věřit, že byla skutečnou. Ten úsměv tají v sobě podstatu její krásy. Ani poškozené ucho, ani nedobarvené oko ji neubírá na kráse. Je to ten paradox, čemu říkají nedokonalá dokonalost.
Povím ti malé tajemství. Já a moje kamarádky jsme byly tak fascinované krásou Nefertiti, že jsme si zdobily oční víčka černou linkou. Snažily se ji aspoň trošičku podobat a naivně věřily, že napodobování nás přiblíží k ideálu.
Může se mramorová socha vznášet? Co vytváří tu iluzi? Přiléhavé vlající šaty z jemného materiálu, peří křídel chvějící se jako v závanu větru? Ano. Já stoupala po schodech nahoru a cítila v té soše tolik síly a energie, že jsem měla dojem, že každou chvíli se Niké - bohyně vítězství odtrhne od podstavce a vzlétne. Pochopila jsem v ten okamžik, že ne nadarmo Niké byla talismanem mocných bohů - Dia a Pallas Athény.
Hrobka nebyla velká, a přesto v ní Howard Carter našel víc než pět tisíc předmětů. O tom jaké věci tam objevili bylo napsáno hodně a nemá smysl to opakovat. Věřím, že až dospěješ, sama spatříš toto nádherné umění dávno minulých let. Já ti napíšu jen o několika z nich.
Zlaté trůnní křeslo, které bylo nalezeno v hrobce, mne oslovilo ne zlatem, ale tím, co jsem na něm uviděla. Tutanchamon sedí v křesle a uvolněně se opírá loktem o zadní opěradlo křesla. Naproti stojí jeho manželka. Je půvabná. Její ruka se něžně dotýká manželova ramena. V tom gestu je tolik lásky a důvěrnosti. Je očividné, že mladí překypují štěstím, které nepotřebuje slov. Jak umělec těch časů dokázal zobrazit city dvou zamilovaných! Je to úžasné! Když jsem si přečetla, že v sarkofágu na zlaté masce Tutanchamona našli kytici, vzpomněla jsem si na výjev ze zlatého trůnu. Jsem si jista, že ty květy tam položila milující Anchesenamon - faraónova choť. To znamená, že lidé v té době cítili a prožívali jako my lásku, zklamání, smutek i radost. A ještě jedna věc mou doměnku potvrdila. V té rakvy také našli pramínek vlasů jeho babičky. Přemýšlela jsem proč. Dala mu ty vlasy sama babička jako talisman, nebo měl faraón ten pramínek z lásky k babičce? Proč ti o tom vlastně povídám? O věcech zdánlivě nepatřících k umění. Proto, že umění je především výjev citu, hledání podstaty člověka, odpovědí na tu věčnou otázku.
A teď trochu o věčně krásné ženě, královně krásy všech dob - Nefertiti.
Objevitel bysty té ženy Ludvig Borchard o ní řekl: "Popsat ji není možné, je nutné ji vidět." Měl pravdu. I přes to zkusím popsat dámu jménem Nefertiti. Samo jméno výstižně zní "překrásná se jevila". Na první pohled se zdá, že bysta ženy je příliš ideální, aby byla pravdivá. Její vznešená královská elegance je chladná. Ovšem její půvab se skrývá v sotva znatelném úsměvu, který se dotýká jejích smyslných rtů, a v tu chvíli začínáš věřit, že byla skutečnou. Ten úsměv tají v sobě podstatu její krásy. Ani poškozené ucho, ani nedobarvené oko ji neubírá na kráse. Je to ten paradox, čemu říkají nedokonalá dokonalost.
Povím ti malé tajemství. Já a moje kamarádky jsme byly tak fascinované krásou Nefertiti, že jsme si zdobily oční víčka černou linkou. Snažily se ji aspoň trošičku podobat a naivně věřily, že napodobování nás přiblíží k ideálu.
Může se mramorová socha vznášet? Co vytváří tu iluzi? Přiléhavé vlající šaty z jemného materiálu, peří křídel chvějící se jako v závanu větru? Ano. Já stoupala po schodech nahoru a cítila v té soše tolik síly a energie, že jsem měla dojem, že každou chvíli se Niké - bohyně vítězství odtrhne od podstavce a vzlétne. Pochopila jsem v ten okamžik, že ne nadarmo Niké byla talismanem mocných bohů - Dia a Pallas Athény.
A zas a znova žasnu nad uměním sochaře, který dokázal z kusu bílého mramoru vytesat tak úchvatnou, tak nádhernou, skoro živou bytost!? Když se dívám na umělecké dílo, bývám ráda, když v tom najdu kousek souznění, aspoň kousíček toho, co mi dává možnost být šťastnou.
Samozřejmě, za ty roky, co jsem prožila, viděla i obdivovala jsem hodně soch. Jeden sochař dokáže spojit několik druhů mramorů, druhý dokáže zachytit koně v běhu, další vytvoří jemnou krajku, či dokonce i průhledný závoj. Ale Niké navždy zůstane pro mne tou nejlepší. Jen z dálky jsme tvá maminka, děda a já, sledovali dav, v dalším sále Louvru, u obrazu Giocondy neboli Mony Lisy. Blesk fotoaparátů se odrážel od skla, chránícího obraz. Nevím, co z toho ti lidé měli. Litovali jsme, že se nemůžeme v klidu kochat pohledem na tak známou dámu.
Úplně náhodou jsme našli v nějakém obchodě puzzle s vyobrazením Mony Lisy. Doma jsme s tvou maminkou skládaly mozaiku, která nám umožnila prozkoumat každý detail, každý kousíček obrazu. Nakonec se nám Gioconda usmála tím úsměvem, který očaroval celý svět. Dívala se na nás a jako by se ptala: "Tak co, pochopily jste čemu se usmívám?"
Samozřejmě, za ty roky, co jsem prožila, viděla i obdivovala jsem hodně soch. Jeden sochař dokáže spojit několik druhů mramorů, druhý dokáže zachytit koně v běhu, další vytvoří jemnou krajku, či dokonce i průhledný závoj. Ale Niké navždy zůstane pro mne tou nejlepší. Jen z dálky jsme tvá maminka, děda a já, sledovali dav, v dalším sále Louvru, u obrazu Giocondy neboli Mony Lisy. Blesk fotoaparátů se odrážel od skla, chránícího obraz. Nevím, co z toho ti lidé měli. Litovali jsme, že se nemůžeme v klidu kochat pohledem na tak známou dámu.
Úplně náhodou jsme našli v nějakém obchodě puzzle s vyobrazením Mony Lisy. Doma jsme s tvou maminkou skládaly mozaiku, která nám umožnila prozkoumat každý detail, každý kousíček obrazu. Nakonec se nám Gioconda usmála tím úsměvem, který očaroval celý svět. Dívala se na nás a jako by se ptala: "Tak co, pochopily jste čemu se usmívám?"
V ten moment jsem se cítila jako člověk, na kterého se dívá nějaká neznámá žena, usmívá se na mně, a já stojím na druhé straně ulice a nemám šanci se zeptat, co znamená její úsměv. Ona mizí a tajemství s ní. Tak je to i s Giocondou. Ona skrývá nějaké tajemství o tobě, o mně, o životě, ale nic neprozradí, jen se usmívá. Pravdu zná jen Leonardo da Vinci a ona. Někdy nám tvůrce zanechá záhadu, my se snažíme to pochopit a tím nás přitahuje víc a víc. Tak to někdy chodí v umění, můj milý Skřivánku.
Viděla jsem hodně obrazů Madon v kostelech, muzeích. Žádná z nich mi neříkala tolik o pocitech matky, jako Sixtinská madona. Jen štětec Raffaela Santiho dokázal říci, co prožívá matka, která přivedla na svět dítě. V očích matky je obava a nejistota, krok vpřed opatrný. Něco se jí nezdá v gestu sv. Sixsta. Sv. Barbora klopí oči, ví, co čeká syna Marie. Zvědaví bezstarostní andělé. Všechno dohromady cizí bytosti. Ale i syn v bezpečném náručí matky hledí do předu beze strachu, jakoby už od toho okamžiku věděl, proč přišel na tento svět.
Viděla jsem hodně obrazů Madon v kostelech, muzeích. Žádná z nich mi neříkala tolik o pocitech matky, jako Sixtinská madona. Jen štětec Raffaela Santiho dokázal říci, co prožívá matka, která přivedla na svět dítě. V očích matky je obava a nejistota, krok vpřed opatrný. Něco se jí nezdá v gestu sv. Sixsta. Sv. Barbora klopí oči, ví, co čeká syna Marie. Zvědaví bezstarostní andělé. Všechno dohromady cizí bytosti. Ale i syn v bezpečném náručí matky hledí do předu beze strachu, jakoby už od toho okamžiku věděl, proč přišel na tento svět.
Bez postav kolem Marie a Jezulátka by obavy matky nebyly tak zjevné. Mám ten obraz ráda proto, že zde Madona není jen postava z Bible, ona je skutečná milující matka přející svému dítěti šťastný život. Matka, která se od prvního okamžiku obává o své dítě, ale někdy neví jak ho ochránit, jak uniknout osudu. Dívám se na tento obraz a vždy si vzpomenu na svou maminku.
Slyším, jak spěchá po práci domů, slyším její neklidné kroky po zasněženém chodníku. Vidím, jak se usmívá, když se přesvědčí, že jsem v pořádku, a její oči plné nepopsatelné lásky se dívají na mne, tak jak umí jen ona.
No tak pro dnešek jsme měly dost. Nejraději bych tě objala a tiše šla od jednoho obrazu ke druhému v galerii po cestě světa umění. A dívaly bychom se, jak k nám obrazy promlouvají barvami, formami, světlem. A poznaly bychom nové příběhy.
Ahoj, do příštích dopisů.
Tvá Abi.
No tak pro dnešek jsme měly dost. Nejraději bych tě objala a tiše šla od jednoho obrazu ke druhému v galerii po cestě světa umění. A dívaly bychom se, jak k nám obrazy promlouvají barvami, formami, světlem. A poznaly bychom nové příběhy.
Ahoj, do příštích dopisů.
Tvá Abi.
