Vzala jsem to poctivě, takže jsem si do slunečnýho počasí oblíkla kraťasy a podzimní kabátek. V prosinci. V den, kdy foukal vítr, kterej v Jeseníkách zklátil půlku tamních lesů. Myslím, že vám nedá tolik práce představa, jak čekám před covidovým centrem ve fakultce na výsledky ve snaze vypadat normálně, zatímco kolem mě lítaj větve, stromy, zdravotní sestry, sanitky i nafukovací stan, kde prováděj testy. Já stojím, protože už jsem k tomu chodníku přimrzla. Pro krásu se holt musí trpět.
Jsem negativní. Tenhle fakt mě dojal, takže jsem si po cestě domů v autě zpívala svoje oblíbený songy, zatímco řidiči kolem mě na mě udiveně hleděli. Uznávám, že když při řízení auta zpíváte a tančíte, může to na některý jedince působit divně. Ale já prostě měla radost.
To, co tím vším chci říct je fakt, že jsou na světě věci, kterejm prostě nerozumím. Jsou nevyzpytatelný, nedají se předvídat, nedávají absolutně smysl. Coviďák do té skupiny patří.
V co ale věřím bezpodmínečně a za čím si stojím, je síla pozitivní mysli. Zkrátka a dobře se z toho hlavně neposrat. Protože zlý časy přichází bez ohledu na to, jestli se chováte slušně a děláte všechno správně. Prostě přijdou. Neptají se. A nechávají za sebou spoušť. V takovejch chvílích je těžký jít s hlavou zdviženou a nepropadat panice, depresi a dalším chuťovkám. Přesto se snažte.
Takže až půjdete na testy, hezky se oblečte. Usmívejte se. Hoďte na sestřičky nějakej vtípek. A na výsledek čekejte s klidnou myslí, že těch možností zase tolik není, že jo. Je to padesát na padesát - buď lehneš nebo se už nezvedneš vůbec.
