Jirka Motal pracuje ve stavebnictví. Je mu čtyřicet let, měří dva metry, má ženu a dvě děti. Má srdečné oči, rozvážnou chůzi a upřímný smích. Rád sportuje, je vášnivým hráčem volejbalu. S jeho výškou je týmovým esem. Během pauz vypráví, co se mu přihodilo v práci. Naposledy donesl katalog elektrických stožárů vysokého napětí. Mají různá jména, jako kočka, jedle, delta. Vždycky se mu u toho rozzáří oči.
Posledně jsme řešili politickou situaci – na to jen odvětil, že se svůj názor dozví doma. Jeho manželka pracuje jako právnička a má vše pevně ve svých rukách.„Dobrý den, slečno! Jste slečna, že? Nerad bych se vás dotknul.”
„To jsem rád, že jsem vám polichotil.”
„Přestal mi fungovat mobilní telefon, který jsem u vás koupil před třemi týdny.”
„Ráno, když jsem si mazal rohlík s máslem, mi zvonil a než jsem k němu došel, byl mrtvý. Černá obrazovka, jinak nic.“
„Ano, mám ho v kapse a samozřejmě jsem ho taky zkoušel zapnout. Baterku jsem vytáhl, dal zpátky a nic. Nabitý byl.”
„Jak dlouho myslíte, že to bude reklamačnímu oddělení trvat? Bydlím až v Novém Jičíně a sem jezdím tak jednou za tři týdny, tak doufám, že to do té doby bude hotové.”
„Fakt? Tak to možná máme společné známé! Myslíte Martinu Ryškovou? No tu já znám moc dobře, to byla moje první láska v mateřské škole. Tajně jsme se schovávali pod stolem u okna, dávali si pusy a z rádia nám u toho hrál Kůň bílý od Marušky Rottrová. Pak si vzala Patrika. Ale ta písnička mě doprovází celý můj život. Znáte ji?”
