Babička na něho byla skoro pořád naštvaná, že s ní není doma. Aby se mu pomstila, neustále ho úkolovala. „Táto, vytři to tady!“ nebo „přines horkou vodu!“ Většinou takový povel doprovodila nepřátelským pohledem. Dědovi to ale nevadilo.
„Ano, maminko,“ byla jeho nejčastější odpověď. Ihned se zvedl a šel to udělat. Na chodbě mi potom potichu špitl: „Baba se navotravuje!“ a vesele pokračoval dál. Když splnil požadavek, zašil se do dílny.
„Bořikůůů k obědůů“, ozvalo se za chvíli direktivně z okna koupelny, které bylo nejblíž dílně. Děda opět poslechl a okamžitě přišel. Tak jako život totiž miloval i dobré jídlo. A babička vařila skutečně výtečně. Přestože děda měl deset buchet k snídani, nedělalo mu problém sníst za pár hodin k obědu šest, sedm velkých knedlíků s rajskou. Když si přidával obvykle prohodil: „a to mě lidi litujou, že nemám žaludek.“
Děda Bořivoj měl skutečně velký apetit obzvlášť od doby, kdy mu v pětapadesáti jeho žaludek s obrovským rakovinným nádorem na poslední chvíli vyoperovali. Všichni, včetně doktorů mu tehdy dávali jen pár roků života. Děda se tomu potom léta smál a říkal, že tehdy utekl hrobníkovi z lopaty. Aby mohl jíst, udělali mu náhradní žaludek ze střeva a přikázali přísnou dietu. Čímž ještě zpřísnili tu, kterou měl beztak kvůli cukrovce. Když jsem se na něj tak díval, jak slastně dojídá šestý knedlík a po pivu si dává ještě kafe s bábovkou, kroutil jsem nad tím vždycky hlavou.
V sedmdesáti dědovi objevili další nádor. Musel na operaci. Když jsme za ním potom jeli do nemocnice byli jsme přesvědčení, že tentokrát je to konečná. Děda Bořivoj nás ale překvapil. Přivítal nás s úsměvem na chodbě a hned chtěl na vycházku. Se sestřičkami se už důvěrně znal, to jsme pochopili okamžitě. Jedna si totiž napůl v žertu stěžovala, že ji plácá po zadku. Babička se jen ušklíbla a pronesla: „ten dědek si nedá pokoj ani tady.“
Nás to ovšem nepřekvapilo. Ještě před pár týdny se mému otci chlubil, že s ním do postele jdou i jeho vrstevnice. Otci bylo tehdy pětačtyřicet… Babička si s ním opravdu užila své. Teď se od něho dozvěděla, že si nechal odoperovat i prostatu. Prý preventivně. „Nic tam nebylo“, povídá, „ale proč riskovat, že tady budu za pár let ležet znova, že jo.“
„Za pár let“, podívali jsme se s tátou na sebe v přesvědčení, že těch pár let už děda nemá.
„Dobře Ti tak, bídáku,“ pomyslela si se zadostiučiněním babička a jen potichu pro sebe pronesla: „Konečně bude klid a děděk dá pokoj!“ Ale my to slyšeli. Možná i děda, ale ten dokázal ve správných chvílích výborně zahrát, že neslyší nic. Hrál to tak dobře, že mu to věřila i babička.
Děda Bořivoj tehdy ještě nevěděl, že kvůli vyoperované prostatě začne mít vážné problémy s inkontinencí. Když to zjistil, docela jsme ho litovali, ale on to jen okomentoval slovy: „Lepší je chcát do plíny, nežli prdět do hlíny“ a žil šťastně dál. Krátce na to dostal psa. Favorita uložil do garáže a začal chodit na vycházky. Na opravdu dlouhé, přes deset kilometrů, prý kvůli psovi, aby se jezevčík pořádně vyběhal.
Nám byl ale pravý důvod jasný. Měl báby plné zuby.
Uplynulo pár let. Další operace a ozařování. Děda to bral sportovně. Na jeho pětasedmdesáté narozeniny jsme se sešli celá rodina u mé tety, která uspořádala parádní oslavu. Stranou nám řekla, že chtěla, aby si to její táta pořádně užil, vždyť jsou to určitě jeho poslední kulaté narozeniny. A on její přání splnil, užil si je tehdy opravdu náramně.
V osmdesáti letech mu našli velký nádor na ledvině. Šel statečně na operaci jakoby nic, ledvinu mu celou vzali. Věděli jsme, že děda umírá. Vrátil se z nemocnice opravdu zesláblý. Brzy se ale dal dohromady a ztráta ledviny, ani zhoršující se cukrovka neměla evidentně na jeho apetit a životosprávu žádný vliv. Dál chodil na procházky se psem. Když mu bylo osmdesát čtyři, jeho jezevčík zemřel. Stářím. Koupili jsme mu tedy nového s vědomím, že toho snad už nepřežije.
V 89 letech děda Bořivoj konečně souhlasil s odchodem do domova důchodců. Přestěhoval se tam o pár měsíců později než jeho vlastní syn. Babička, po 67 letech jejich společného života, šílela z toho, když viděla, jak tam prohání staré babky. Už mu to hůř myslelo, tak si tam našel paní, se kterou se veřejně vodil za ruku, aniž by si uvědomil, že už jednu holku vlastně má…
V devadesáti letech děda Bořivoj zemřel. Ale ne přirozenou smrtí, ale na následky úrazu při pádu na ledě, když šel na procházku se svou novou láskou…
