Bylo léto, až spalující žár a nikde ani špetka stínu, šaty přilepené vlhkem na tělo. Všichni padali hicem a čekali na první dámu americké diplomacie. Stála jsem na rozpadající se dlažbě bývalého velvyslanectví USA v Saigonu a držela se zuby nehty, abych žízní a vedrem neomdlela. Sem tam se mezi námi proplétala spousta fešných amerických hochů s boulemi pod sakem a plnýma rukama vysílaček. Hlava mi skoro třeštila, nohy mě bolely jako psa a najednou jsem byla jinde. V ten moment se to stalo. Místo přemítání o úřední zprávě, mi před očima naskočil film o jednom dávném bláznivém létě. O prázdninách v Praze s Bobem z Alabamy, se stejně pěkným mládencem, jako byli ti kluci od ministerské ochranky. S Bobem, kterého navždy pohltila vietnamská džungle.
Když před lety skončilo naše pražské léto, Robert narukoval k námořní pěchotě a poslali ho do Vietnamu. Miloučká psaníčka chodila s cenzorským razítkem. Bohužel byla čím dál tím smutnější. Z jeho posledních dopisů už čišel vysloveně strach a žal. „Zabíjím, musím, protože chci zůstat na živu“, psal. Žila jsem tu hrůzu s ním. Jednoho krásného dne dopisy chodit přestaly. Doba komunikaci z Čech na americkou vojenskou základnu sice zrovna nepřála, ale já jsem to mlčení pochopila jako Bobovu životní smůlu. Slzičky ukáply a uschly a roky šly dál. Jen dopisy jako vzpomínka na čas malin nezralých zůstaly. Onoho dne se mi v té žhnoucí prádelně zjevil vojáček Robert, který tady někde trochu zbytečně padl za vlast.
„Tak vidíš, Bobe“, řekla jsem mu v duchu.
„Nepodařilo se, nezvládl jsi to, škoda. Jak se nám ty životy ale zamotaly! Nyní si všichni podávají ruce, jenže Tobě to už nepomůže. Domů Tě přivezli ve futrálu a já tady teď chodím do práce a poslouchám řeči o smíření. Paradox, viď?“ Možná jsem měla už úpal, když mi bolavá hlava vygenerovala nápad, že mu ty novinky přijedu říct na Arlingtonský hřbitov nebo kamkoliv jinam. Internet nabízel realizaci cestovatelských plánů, ale „kde hledat ten hrob?“ Amerika je fakt dost velká. Šťastná náhoda mi přinesla kontakt na amerického chlápka stejného příjmení jako měl Bob, navíc genealoga. Bláznivý pokus, ale napsala jsem mu. Skoro okamžitě přišla zpráva, že jeho „bratranec, válečný veterán, vše prozkoumá v armádních archívech“. Málem jsem se svalila nadšením. Ale byl to jen prolog dalšího dějství. Večer zazvonil telefon a na druhém konci se ozval Bob. Stoprocentně živý a stejný jako tenkrát. Za dva měsíce přijel do Prahy. Poznali jsme se hned, zas tak moc se nezměnil, jen těch vlasů měl trochu míň. Chechtali jsme se stejně jako tehdy hloupostem, lítali po Praze, vymluvili si díru do hlavy a vyprávěli o Vietnamu, o Americe, o práci. Intermezzo sem, pauza tam, jako bychom skončili poslední hovor včera.
Naplánovali jsme toho spoustu. Jenže ……po čase se Bob zase odmlčel a veškeré komunikační kanály přestaly fungovat. Skoro jsem si nadávala, jestli jsem nebyla tak trochu směšná. „Blázne jeden“, řekla jsem si.
„Fakt mají ti Asiati pravdu, že do jedné řeky stejnou nohou po druhé nevstoupíš.“ A roky zase běžely. Jednou před Vánoci jsem neodolala a hrábla opět do internetu. „Co kdybych Tě zase našla, Bobe? Do třetice všeho dobrého, že?“ Šlo to setsakramentsky rychle, ale ta „třetice“ se nepovedla……Vypadlo na mě sdělení v černém rámečku: „Poručík Robert Montgomery Skidmore přežil službu ve Vietnamu, ale dlouhý statečný boj s rakovinou prohrál.“
Tak jsem mu všechno prominula a poslala na hrob internetovou kytku. Náš nastavovaný příběh skončil, pozemská kapitola se uzavřela. V předvánočním čase si od té doby pouštím písničku, při které jsme kdysi protancovali skoro boty. Snad mu dělá tam nahoře radost.
Když před lety skončilo naše pražské léto, Robert narukoval k námořní pěchotě a poslali ho do Vietnamu. Miloučká psaníčka chodila s cenzorským razítkem. Bohužel byla čím dál tím smutnější. Z jeho posledních dopisů už čišel vysloveně strach a žal. „Zabíjím, musím, protože chci zůstat na živu“, psal. Žila jsem tu hrůzu s ním. Jednoho krásného dne dopisy chodit přestaly. Doba komunikaci z Čech na americkou vojenskou základnu sice zrovna nepřála, ale já jsem to mlčení pochopila jako Bobovu životní smůlu. Slzičky ukáply a uschly a roky šly dál. Jen dopisy jako vzpomínka na čas malin nezralých zůstaly. Onoho dne se mi v té žhnoucí prádelně zjevil vojáček Robert, který tady někde trochu zbytečně padl za vlast.
„Tak vidíš, Bobe“, řekla jsem mu v duchu.
„Nepodařilo se, nezvládl jsi to, škoda. Jak se nám ty životy ale zamotaly! Nyní si všichni podávají ruce, jenže Tobě to už nepomůže. Domů Tě přivezli ve futrálu a já tady teď chodím do práce a poslouchám řeči o smíření. Paradox, viď?“ Možná jsem měla už úpal, když mi bolavá hlava vygenerovala nápad, že mu ty novinky přijedu říct na Arlingtonský hřbitov nebo kamkoliv jinam. Internet nabízel realizaci cestovatelských plánů, ale „kde hledat ten hrob?“ Amerika je fakt dost velká. Šťastná náhoda mi přinesla kontakt na amerického chlápka stejného příjmení jako měl Bob, navíc genealoga. Bláznivý pokus, ale napsala jsem mu. Skoro okamžitě přišla zpráva, že jeho „bratranec, válečný veterán, vše prozkoumá v armádních archívech“. Málem jsem se svalila nadšením. Ale byl to jen prolog dalšího dějství. Večer zazvonil telefon a na druhém konci se ozval Bob. Stoprocentně živý a stejný jako tenkrát. Za dva měsíce přijel do Prahy. Poznali jsme se hned, zas tak moc se nezměnil, jen těch vlasů měl trochu míň. Chechtali jsme se stejně jako tehdy hloupostem, lítali po Praze, vymluvili si díru do hlavy a vyprávěli o Vietnamu, o Americe, o práci. Intermezzo sem, pauza tam, jako bychom skončili poslední hovor včera.
Naplánovali jsme toho spoustu. Jenže ……po čase se Bob zase odmlčel a veškeré komunikační kanály přestaly fungovat. Skoro jsem si nadávala, jestli jsem nebyla tak trochu směšná. „Blázne jeden“, řekla jsem si.
„Fakt mají ti Asiati pravdu, že do jedné řeky stejnou nohou po druhé nevstoupíš.“ A roky zase běžely. Jednou před Vánoci jsem neodolala a hrábla opět do internetu. „Co kdybych Tě zase našla, Bobe? Do třetice všeho dobrého, že?“ Šlo to setsakramentsky rychle, ale ta „třetice“ se nepovedla……Vypadlo na mě sdělení v černém rámečku: „Poručík Robert Montgomery Skidmore přežil službu ve Vietnamu, ale dlouhý statečný boj s rakovinou prohrál.“
Tak jsem mu všechno prominula a poslala na hrob internetovou kytku. Náš nastavovaný příběh skončil, pozemská kapitola se uzavřela. V předvánočním čase si od té doby pouštím písničku, při které jsme kdysi protancovali skoro boty. Snad mu dělá tam nahoře radost.
