Když jdu těmi vzpomínkami dál, zkouším přijít na to, která z knížek mi zásadně v dětství vstoupila do života. A asi nejvíce si pamatuji knížku od Zdeňka Thomy Toulky po Japonsku, kterou mi tatínek dal. Vlastně vůbec nevím proč. Tatínek nerad cestuje a tahle knížka byla o cestování. Má krásný barevný obal, kde je fotografie Japonky s uhrančivým pohledem.
Druhá zásadní kniha je určitě Egypťan Sinuhet. Ta měla plus vlastně úplně ve všem. Kombinace vyprávění, doby, zvláštního jazyka a mojí představivosti udělala své. Doplnilo to ale ještě něco hodně důležitého a to je papír a obal. Vydání Sinuheta, kterého máme doma je dobré si osahat. Knihy jsou zasunuty v papírovém kartonu, jako když se zasouvají sirky do krabičky. Když pak knížku vezmete do ruky a otevřete na jakékoliv stránce, úplně vás dostane tenoučký papír, na kterém je text vytištěný. Bylo to pro mne jako zjevení, jsem strašně ráda, že ty knížky ještě nikdo nezničil, i když bytem mých rodičů v průběhu let prochází jejich vnoučata a jestli to tatínkovi nebude někdy vadit, asi bych si knížku ráda vzala k sobě do opatrování.
I u mne už se totiž blýská na lepší časy. Dlouhé roky jsme se s Petrem různě potulovali po světě a stěhovali se. Jak do různých podnájmů, z jednoho pokoje do dvou, pak do třech, záhy přišel na řadu i vlastní byt a mezitím jsme to ještě prostřídali stěhováním do různých zemí, kvůli Petrově práci a do různých domů či domovů. Takže naší běžnou součástí sklepa bylo vždycky velké množství krabic od banánů, protože náš interval stěhování byl tak jednou za dva roky.
Teď už jsem na jednom místě a Petr už má to svoje, i když v jiné dimenzi. A mě budou dělat společnost knihy, které čekaly dlouho uzavřené ve skříních v krabicích, protože neměly stálé místo. Už se to rýsuje a jedna knihovna v našem domě už je. A i když některé knížky pořád čekají na svojí příležitost, aby se ke mně ukázaly hřbetem, na některé už vidím.
Když jsem po tolika letech ale začala knížky dávat do knihovny, nejenže jsem se nemohla vždycky od nějaké odtrhnout, ale začala jsem zvažovat, které místo je pro kterou důstojné a jak k sobě budou pasovat. Nemyslím tím, jestli je pěkně seřadím od nejmenší k největší, jak by to pravděpodobně udělala Terezka, které nedělá dobře, když něco nelícuje.
Brala jsem do ruky jeden titul za druhým a přemýšlela.
Kam dám Zápas o evropskou nadvládu od pádu Cařihradu po současnost?
A jestli nebude vadit, když bude ležet na stejné úrovni jako Zahradní rostliny?
A co tomu řekne Tolstoj a jeho Vzkříšení?
Začala jsem mít strach i o to, jestli už není trochu na hraně nechávat pohromadě Českou kuchařku bez masa spolu s Kuchařkou Dobromily Retigové, kde se to hemží husičkama, knedlíkama a bůčkem a jestli se z týhle společnosti úplně nesesypou Veganské pochoutky. Pomalu jsem se začala třást z nejistoty, jestli titul Havel vydrží ve společnosti The Fatal Shore od Roberta Hughese a jestli je oba nakonec nesejme Já, Jára Cimrman. Když už jsem se trochu vydýchala a rovnala další knížky, začala jsem mít pochybnosti, zda-li u sebe vydrží Patřičný a jeho Dřevo, když je vedle ohebná Yoga spolu s Ayurvedou. No věřte mi, dost jsem se zapotila a Frankenstein raději utekl na druhou poličku bez obalu.
Teď už je všechno v pořádku a já ve společnosti mých papírových přátel usínám a oni na mne hledí, aby byl spánek klidný. Jen jsem se už dopředu musela omluvit všem knihám s výukou angličtiny, polštiny, ruštiny či jinou jazykovou průpravou. Ty spolu se slovníky budou muset ještě hodně dlouho počkat. Leží totiž v části domu, kde jsem se ještě spolu se stavebníky nepustila do stavebních prací. Jejich chvíle ale určitě někdy přijde. Viděla bych to tak na přesrok. A i když mám tuhle knihovnu už úplně narvanou a opravdu ani jedna prázdná A čtyřka se tam nevejde, už se těším na nákup dalších titulů. Asi nejvíc na Aleše Palána: Jako v nebi jenže jinak nebo jinou Kdo chodí tmami. Doteď beru do ruky často jeho Raději zešílet v divočině. Naprosto osvobozující. Chtěla bych i Šikmý kostel anebo Slovník neologismů, ale těším se i na všechny díly Vaříme podle Herbáře. Mám jen jedničku a vždycky, když jsem v Česku, tak si říkám, že vezmu další. Jen pak mám tak plný kufr, že to prostě nejde. Váha do letadla je jen 8kg a téma já a auto na svoji příležitost pořád čeká. Takže knihy zatím jen tak nedovezu.
A že by se jich do kufru od vozu určitě vešlo.
I u mne už se totiž blýská na lepší časy. Dlouhé roky jsme se s Petrem různě potulovali po světě a stěhovali se. Jak do různých podnájmů, z jednoho pokoje do dvou, pak do třech, záhy přišel na řadu i vlastní byt a mezitím jsme to ještě prostřídali stěhováním do různých zemí, kvůli Petrově práci a do různých domů či domovů. Takže naší běžnou součástí sklepa bylo vždycky velké množství krabic od banánů, protože náš interval stěhování byl tak jednou za dva roky.
Teď už jsem na jednom místě a Petr už má to svoje, i když v jiné dimenzi. A mě budou dělat společnost knihy, které čekaly dlouho uzavřené ve skříních v krabicích, protože neměly stálé místo. Už se to rýsuje a jedna knihovna v našem domě už je. A i když některé knížky pořád čekají na svojí příležitost, aby se ke mně ukázaly hřbetem, na některé už vidím.
Když jsem po tolika letech ale začala knížky dávat do knihovny, nejenže jsem se nemohla vždycky od nějaké odtrhnout, ale začala jsem zvažovat, které místo je pro kterou důstojné a jak k sobě budou pasovat. Nemyslím tím, jestli je pěkně seřadím od nejmenší k největší, jak by to pravděpodobně udělala Terezka, které nedělá dobře, když něco nelícuje.
Brala jsem do ruky jeden titul za druhým a přemýšlela.
Kam dám Zápas o evropskou nadvládu od pádu Cařihradu po současnost?
A jestli nebude vadit, když bude ležet na stejné úrovni jako Zahradní rostliny?
A co tomu řekne Tolstoj a jeho Vzkříšení?
Začala jsem mít strach i o to, jestli už není trochu na hraně nechávat pohromadě Českou kuchařku bez masa spolu s Kuchařkou Dobromily Retigové, kde se to hemží husičkama, knedlíkama a bůčkem a jestli se z týhle společnosti úplně nesesypou Veganské pochoutky. Pomalu jsem se začala třást z nejistoty, jestli titul Havel vydrží ve společnosti The Fatal Shore od Roberta Hughese a jestli je oba nakonec nesejme Já, Jára Cimrman. Když už jsem se trochu vydýchala a rovnala další knížky, začala jsem mít pochybnosti, zda-li u sebe vydrží Patřičný a jeho Dřevo, když je vedle ohebná Yoga spolu s Ayurvedou. No věřte mi, dost jsem se zapotila a Frankenstein raději utekl na druhou poličku bez obalu.
Teď už je všechno v pořádku a já ve společnosti mých papírových přátel usínám a oni na mne hledí, aby byl spánek klidný. Jen jsem se už dopředu musela omluvit všem knihám s výukou angličtiny, polštiny, ruštiny či jinou jazykovou průpravou. Ty spolu se slovníky budou muset ještě hodně dlouho počkat. Leží totiž v části domu, kde jsem se ještě spolu se stavebníky nepustila do stavebních prací. Jejich chvíle ale určitě někdy přijde. Viděla bych to tak na přesrok. A i když mám tuhle knihovnu už úplně narvanou a opravdu ani jedna prázdná A čtyřka se tam nevejde, už se těším na nákup dalších titulů. Asi nejvíc na Aleše Palána: Jako v nebi jenže jinak nebo jinou Kdo chodí tmami. Doteď beru do ruky často jeho Raději zešílet v divočině. Naprosto osvobozující. Chtěla bych i Šikmý kostel anebo Slovník neologismů, ale těším se i na všechny díly Vaříme podle Herbáře. Mám jen jedničku a vždycky, když jsem v Česku, tak si říkám, že vezmu další. Jen pak mám tak plný kufr, že to prostě nejde. Váha do letadla je jen 8kg a téma já a auto na svoji příležitost pořád čeká. Takže knihy zatím jen tak nedovezu.
A že by se jich do kufru od vozu určitě vešlo.
Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+
