Tvář sochy Náboženství se usměje. Silueta kamenného těla se zvlní, pomalu se nadechne a vychutná prázdno v prostoru. Roztáhne svá zbožná křídla, vyklepe zmuchlané peří a na čele si upraví neposednou vlnku. Starostlivě překročí rozvaleného kostlivce a seskočí z podstavce. Popadne svůj těžký kříž, rozhlédne se po sále. Podél stěn se táhnou dva zástupy ctností a neřestí. Kdysi ohroublé kameny, které oživil sochař Matyáš Bernard Braun, se dnes probouzí.
„Mé drahé duše, vstávat, zvon ohlásil první hodinu, musíme se pomodlit. Anděli Blahoslavené smrti…“ rozburácí se náboženství sálem.
„Blažené, vaše milosti, smrti Blažené, jméno mé.“
„Proboha, to vaše jméno, Blažená smrt… No, dobře, Blažený, běž s andělem Žalostné smrti popohnat naše milé ctnosti a neřesti. Chci začít co nejdříve.“
Stíny se rozvířily. Ctnosti se vzorně upravují, jak se očekává, a neřesti? Trochu se ošívají, sem tam si postěžují na ztuhlý krk či zdřevěnělou nohu. Prostě potřebují více času. Ale mohli by se trochu více zahalit, když jdou na mši.
„Prosím, jsme tu všichni?“
„Veledůstojné Náboženství, nerada bych neprávem křivdila, ale Podvodnice od neřestí se opět nedostavila.“
„Ano, ano, Víro, vím o tom, s tou nebohou chudinkou si nebudeme dělat starosti.“
„Jenže ona chybí každý rok. Myslela jsem, že proti takovým nepřístojnostem rázně zakročíte.“
Náboženství se naježí chřípí, až v křídlech zamrazí, nic však neřekne.
„Promiňte, velebnosti, Spravedlivá stále spí,“ znepokojeně dodává Blažený.
„Prosím, nechte to být. Jak všichni dobře víte, máme povinnosti k Bohu a poslední soud je spravedlivý,“ významně pohlédne k Víře. „Anděli Žalostné smrti, podržte mi kříž, nedá se s tím kázat. Děkuji. Milé dámy, sešli jsme se opět na tomto místě, jako každý rok, abychom poctili památku našeho patrona sv. Bernarda, Blažené smrti, z jakého oddílu čteme?“
„Jako každý rok, Svatosti…“
Náboženství se zamračí.
„Žaltář čtvrtého týdne.“
„Děkuji, ták tady: Pán naplnil svatého Bernarda duchem moudrosti a on, oplývaje poznáním, souložil Božímu lidu.“
„Eeee, milostiplné Náboženství,“ nakloní se k pravému uchu anděl Žalostné smrti, „právě vaše velebná slova nařkla Bernarda ze soulože a to ve jménu boží moudrosti.“
„Pane na nebi, to jsem přeci neřekl.“
„Snad vaše jasnost by se snáze dala přesvědčit, kdyby pohlédla do tváře Cudnosti.“ Jenže bohatě stačí koketné pomrkávání Naděje. Náboženství zrudne.
„Jak se mám soustředit na kázání, když se naše neřestné princezny odmítají zahalit,“ zavrčí ke svým nebeským poradcům.
To už se ale anděl Žalostné smrti stihl zahledět do očí Naděje natolik roztoužených, že by i nejtvrdšímu zvonu puklo srdce, kdyby se té něžné síle nepodvolil. Náboženství předstírá, že nic nevidí. Pokračuje dál navzdory lehkému rozruchu v zadních řadách.
„Jak jsem řekl… on oplývaje poznáním, sloužil Božímu lidu. Pomodleme se tedy jeho slovy. Pamatuj, láskyhodná Panno Maria, že nikdy…“ „Promiňte, vážené Náboženství, ale já moc nechápu, proč se musíme modlit zrovna k nějakému Bernardovi?“ došla trpělivost jedné z ctností.
„Svatý Bernard je významnou postavou křesťanství, to byste za ta léta mohly vědět. Mimo jiné náš stvořitel nosil jeho jméno a...“ „Nemohli bychom se místo toho modlit třeba k sv. Václavovi?“ ozývá se odjinud.
„Ne, nemohli,“ zahřmí Náboženství tak, že vyděšený dav uskočí o krok dozadu. „To, to, přece, je naší povinností už od pradávna, a, a tak tomu je a bude každý rok.“
„Náboženství tím myslelo, že povinností každé duše je sloužit Bohu, a to s bezmeznou ukázněností. A ti, jež se vzepřou Boží vůli, budiž zatraceni v plamenech pekelných na věky věků,“ rozohní se Víra.
„Víro, dost těch řečí!“
„Já teda nechápu, proč bychom si nemohly jen tak povídat, když si Spravedlnost může spát a Podvodnice chybět,“ vzepře se autoritám Střídmost.
„Já se odmítám modlit ke komukoliv, a to dokud tu nebudeme v kompletní sestavě,“ přidává se k rebelii Cudnost.
„Dámy, prosím vás, uklidněte se.“
Jenže ukázněnost se rozplynula a v lapidáriu vládne chaos. Náboženství je v tom všem uprostřed. Blažený upřeně hledí do stropu. Víra se zacpanýma ušima odříkává nedořčená slova z Bernardovy modlitby. Neřesti s ctnostmi se natolik rozhašteřily, že jsou od sebe k nerozeznání. A anděl Žalostné smrti? Hlavou je úplně jinde.
Jak mořským proudem unášen od pobřeží vstříc bouři, kráčí k půvabné Naději. Nespouští ji z očí. Naděje houfem proplouvá, svůdně se vlní, plaše ukrývá. Pak zčervená, zástupem proskočí. A tak Anděl na chvíli osamí. Tu však procitne, na levoboku se ocitne, Naději chytne za ruku, pod křídly se přivine, srdce mu omotá, do ucha povzdychne. Pak ho odstrčí, ke dveřím přiskočí. Napjatě dýchá, vlasy ve tváři… rty foukne a dveřmi vyklouzne ven.
Ven z lapidária. Anděl Žalostné smrti ohromeně stojí bez dechu. Rozhlédne se po sále. Nikdo si ho nevšímá. Ještě nikoho doposud tak troufalá myšlenka nenapadla – opustit lapidárium. Bláhově to zní. Srdce se mu rozbuší, rázem všechno přehluší… a vnoří se do temného nádvoří.
Anděla obklopí hluboké ticho. V podchodu na druhé straně dvora se náhle mihne stín. Opírá se zády o zeď. Utíká za ním, ale silueta rázem zmizí s chichotem za roh. V novém návalu vzrušení se rozběhne k severnímu průčelí špitálu. Zarazí ho až pohled na údolí.
Tenhle podhled na očích celá staletí, než se jednoho dne probudil s ostatními v lapidáriu. Původně naproti stál zámek s lázněmi. Mnoho se změnilo. Zmizelo kolbiště, altány, bludiště, údolí zarostlo stromy. Avšak přesto ho dráždí něco, co tu nemá být. Anděl nevěří svým očím. Přímo před ním stojí jedna z ctností, Střídmost. Tiše vítá s napřaženým pohárem do prázdna. A vedle jsou další, přesně tam, kde jsme stály my. Mlčky hledí na strnulé napodobeniny. Přesné kopie ve znehybněných gestech a ušlechtilých výrazech. Spravedlnost, Víra, Cudnost… Naděje. Roztluče se mu opět srdce. Napřáhne ke krásce ruku, ale hned ji stáhne zpět. Provinile. Ona to není. Umlčený kámen, aby byl nadějí a ničím jiným. Ona přece je taky zoufalá, touží milovat, a jak snadno se rozhněvá. V tu chvíli se zarazí. Musí tu být taky. Projde terasou kolem ostatních soch a oněmělého Náboženství. Spěšně se pokřižuje. Když tu na druhém konci terasy z temnot vyvstane jeho tělo v žalostném sevření. Ruka podpírá pokleslou hlavu. Křídla nepřirozeně stažená by se chtěla třást, lkát? Nemůžou. V anděli se probouzí bolest. Bolest, z které není úniku.
Pohled na sebe nesnese a tak se odvrátí. Pohroužený v myšlenkách se šourá dál podél špitálu. Co to je za kravinu? Anděl žalostně smrti?
„Tak tady se toulá naše druhá hrdlička.“ promluví z temnot tichý hlas.
Anděl Žalostné smrti se ohlédne, nikdo nikde.
„Tady, nahoře.“
Na konci zídky postává poslední z neřestí, ztracená Podvodnice.
„Co tu děláš, proč nejsi s námi v lapidáriu? Mysleli jsme, že ses nedochovala.“
„Nestvořil mě Matyáš, tak jsem zůstala venku.“
„Seeling.“
„Přesně tak, můj tvůrce. Nestěžuji si, jsem na čerstvém vzduchu a mám klid.“
„Ale jak to, že ožíváš na noc sv. Bernarda?“
„Jsem neřest, potrestaná jsem úplně stejně jako vy všichni.“
„Potrestaná?“
„To ti nikdo neřekl, anděli?“
„Ale co?“
„Proč všichni ožíváme na sv Bernarda. Pane bože. Přece za vším stojí původní socha Podvodu, moje předchůdkyně. Ano, nedochovala se. Ale kdysi dávno, když ji Matyáš dokončoval a probouzel její duši, obelhala ho. Chtěla, aby jí upravil pramínek, co jí padal do čela. Jakmile nedával pozor, odpoutala se od kamenného těla a odvála s větrem. Proto její socha tak rychle zvětrala.“
„Ale co s tím má společného naše ožívání.“
„M. B. Braun byl velmi zbožný a sv Bernard na něj nedal dopustit. Volně poletující duše, navíc Podvodnice, neberou tam nahoře na lehkou váhu. A tak na nás uvalil klatbu, že budeme bdít rok co rok, každou svatobernardskou noc do posledního soudu, takže vlastně navždy.“
„My ožíváme jen proto, že jsme neprávem potrestáni a ta hříšnice si tu volně poletuje? Nic víc?“
„No, v tom rozhořčení asi zapomněl, že jsme sochy a trestal nás jako lidi.“
„Za vším stojí omyl a hněv?“
„Aspoň se to říká, bůh ví, jak to vlastně je.“
„A proč teda sloužíme mše, když jsme pod klatbou?“
„Tak vysvětli to Náboženství, bezbožně bdít? S tím se nikdy nesmíří.“
„Ale tak jaký to má všechno smysl?“
„Anděli, anděli, tobě uniká to hlavní. Vždyť je to dar, na smysl života se zeptej třeba Naděje.“
Napsáno pro kurz tvůrčího psaní R. Nekudy na Kuksu.
