To nejcennější, co mám - napsala Milena Pravdová

Je to tady. Moje milovaná dcera se dnes vdává. 
Stojím tu připravený, že ji povedu k oltáři... Nikdo mě ale nepřipravil na to, že ji musím nechat jít svou vlastní cestou. Už nebudu mít svou holčičku nablízku. Už to nebudu já, kdo ji ochrání, kdykoli to bude potřebovat. Za malý okamžik ji odevzdám muži, kterého si vybrala.

Dveře se otvírají. Přichází. Moc jí to sluší. Pohladím ji po tváři a nabídnu jí rámě. Obejmě mě.

„Už jsem velká, tati, viď?“ zasměje se šťastně.

„Hlavně si nepřišlápni závoj!“ 

DEJ SI TAM NĚCO SVÝHO. NĚCO BY SI MĚLI ŘÍCT. TAKOVÝHO banálního, JAK ŘÍKAL ŠTEINDLER - PŘED BOUŘÍ, ALE NAOPAK. 

Vykoukneme ven. Svatebčané čekají. Musíme jít. Zavěsí se do mně. Znovu si uvědomím, že budu muset odevzdat to nejcennější, co mám, a vyhrknou mi slzy. Nejde to udržet. 

Už jsme skoro u oltáře. Všichni nás sledují. Ještě naposledy dceru pevně stisknu v dlani a pak... předávám její ruku ženichovi. 

Končí tak jedna etapa mého života. 

Původní verze:

To nejcennější, co mám

Je to tady. Moje milovaná dcera se dnes vdává. 
Stojím tu připravený, že ji povedu k oltáři. Nikdo mě ale nepřipravil na to, že ji musím nechat jít svou vlastní cestou. Už jí nebudu na blízku, nebudu ji moct ochránit, kdykoli to bude potřebovat. 

Už za malý okamžik ji předám muži, kterého si vybrala. Má svůj vlastní život... 
Dveře se otvírají. Přichází. Moc jí to sluší. 
Zkontroluju, co se děje venku. 
Musíme jít, nabídnu jí rámě a vycházíme spolu z turistické chaty. Je to krpál, přidržuji ji, snad nespadne, všichni ji budou sledovat. Najednou si uvědomím, že budu muset odevzdat to nejcennější, co mám, a vyhrknou mi slzy. Nejde to udržet. Už jsme skoro u oltáře, já předávám ruku své dcery ženichovi... a končí tak jedna etapa mého života.