„Ježíšmarjá, vždyť jsem to dával do kapsy…No jo, ale které, že jo.“
„Já vím, že takových případů musíte mít za den asi hodně, viďte?“
„Já jsem z vás úplně nervózní. Nejezdím MHD často. To víte, traktorista v Praze…“
„Ale v jedné z téhle kapes to určitě mám. Počkejte, hned to najdu. Tohle to není, kapesník asi taky ne, do peněženky to nedávám…“ „No jo, vždyť já jsem úplně blbej, já přece platím smskou!“
„Takže v mobilu to mám.“
(Mobil vyzvání songem Nonstop, já chci žít nonstop.)
„Jééé, vidíte to, já ho hledám a on mi zvoní, to je asi znamení, viďte? Taky máte tak rád tuhle písničku? To je moje oblíbená. To víte, hity mého mládí. To už je nějaký ten pátek.“
„Maruško, prosím tě promiň, já ti zavolám za chviličku, jo? Já jsem v tramvaji a pan revizor po mně chce jízdenku. Ale to víš, že mi chutnala ta buchta k snídani, vždyť ti pořád říkám, že jsi ta nejlepší kuchařka. A nejen to, večer to bylo taky fantastické, ty můj diblíku. Tak pa pa pa, já ti pak zavolám.“
„Znáte ženy, člověk jim neodolá a v mém věku musím ještě něco stihnout, že jo? Smečovat už nemusím, ale dokud aspoň zvednu raketu…“
„Jo, jízdenka, no jo, samozřejmě. Tady je. Vidíte, v pořádku, že jo? No a navíc já už stejně vystupuju, už na mě čekají u zubaře.“
„Tak lovu zdar, pane revizor.“
