Už mi to nikdo neodpáře. Jsem padesátník. Tak jako zmizely z peněženek bývalých Čechoslováků padesátníky a jsou jiné drobňáky do mariáše, tak i ta moje padesátka pozvolna vstoupila na cestu k padesát jedničce.
Bála jsem se toho. V živé paměti oslavu Petrových padesátin. Jaká to byla pohoda, jak to bylo hezké, radostné a všichni byli spokojení, bezstarostní.
O tom, jak moc se tenhle rok promění neměl nikdo ani páru.
Bála jsem se, jak zvládnu jiná důležitá data, když tu nejsi. Bála jsem se celkem logicky i svých narozenin, kdy budu bez tebe. Vlastně ještě krátce po prázdninách, když se mě třeba Blanka zeptala, jak si chci narozeniny oslavit, tak se mi oči zase zalily slzama. No, oslavit, to se snad v týhle situaci, kdy tu nejsi se to dobře nedá. Je toho tolik jinak.
Pak utíkaly dny, týdny, a mě došlo, že by mi bylo líto, kdybych na tu svoji padesátku vzpomínala smutně, kdyby tu nebyly přátelé. A tak jsem si řekla, jo, oslava bude, bude to dobrý a domluvila se s holkama, ať to nějak zkusí zorganizovat, protože se ptaly.
A pak zas něco přišlo, nejdřív restrikce kvůli covid-19, že prý nás může být jen 15, a další týden nato, že nás může být jen 5 z rodiny.
No do dobré nálady mně to teda nedostávalo.
A tak jsme se s mýma holkama včetně té nejmenší, která o tom teda zatím neví a jednou jí to budu vyprávět, rozhodly, že si uděláme holčičí den. Naplánováno, domluveno. Uf, bude to dobré.
Týden před tím mě popadla depka, že budu stará a ještě k tomu mě nebude Petr držet za ruku. Naštěstí, jakoby mně někdo vyslyšel se začaly věci ubírat k lepšímu.
Nejdřív to vylepšil pošťák, přistála mi tu zcela nečekaně obrovská krabice z Česka od mých nejlepších přátel, které tam mám, od Lucky a Rendy. A tam … 50 balíčků a jeden navíc a k tomu moc hezký dopis s instrukcemi, jak na všechny ty dary. Moji kamarádi už padesátnickou pásku přestřihli, takže už mají zkušenosti a ví, jak na to.
A tak tu už od svých narozenin mohu postupně každý den otevírat jeden malý dáreček, který připomíná moje retro léta. Už jsem otevřela mýdlo s jelenem – to jsme měli doma, když jsem byla malá holka, už jsem si snědla i Kočičí jazýčky, to byla dříve taky dobrota a vzpomínky mě dostali zpátky k dědovi, když jsem otevřela dárek a v něm byla Melta. Vzpomněla jsem si na to, když jsem byla u babičky i dědy v Jilmu a děda mi udělal Meltu a naházel do ní kousky tvrdšího chleba a byla snídaně. Zkrátka, tenhle dárek mě přenesl do dětství. Mám tu takovou Retro kápézetku. Budu rozbalovat ještě po Novém roce.
A když pak přišel holčičí den, bylo to taky pěkné. Jako první mi zavolali rodiče a pak i teta se strejdou a na FB se taky začaly objevovat zdravice. Kamarádi mi dali dohromady videoblahopřání. Jsou to kouzelníci. Vůbec nevím, jak se dá taková věc natočit.
Vzápětí přistála do postele dobrá snídaně s kávou od Terezky i Klárky a pak už dorazila i Andulka s Aeryn a vyrazily jsme na procházku s kočárkem. Poprvé naše Mandíkovská holčičí parta pěkně venku. Cestou jsme koupily hranolky na benzínce, protože jsou restaurace zavřené, holky udělaly slavností smažený sýr s Kofolou a pak jsme se pustily do Krtkova dortu, co upekla Klárka. S Klárkou se budu moci těšit do Spa, kam spolu pojedeme na výlet, až to půjde, a od Andulky mám poukaz na pobyt v Hammam a ještě adventní kalendář plný něčeho voňavého. Terezka si zase všimla, že mi dochází drahý inkoust do mého plnícího pera. Daly si moc záležet a bylo jim jasné, že jsou tyhle narozeniny pro mě těžké. A moc se snažily, aby to byl pěkný den a já jsem za to moc ráda.
A dorazily tří kurýři s krásnými kyticemi. Zazvonily a předaly pugety růží. Překvapilo mně to a moc potěšilo. A já měla nakonec hezký den i s videohovorem, kdy jsme si připily s kamarády aspoň na dálku. Kytice růží si usuším, aby mi dělaly radost i dál, dárky uložím a jsem moc ráda, že se den nakonec povedl a budu na něj vzpomínat hezky.
I když jsme přeci jen něco neudělaly. Něco, co se tu jindy dělo tak nějak automaticky a my to už ani nevnímaly. Nevytáhly jsme stativ a neudělaly společnou fotku. To jsi vždycky chystal ty. Vypadlo nám to z hlavy, že na to máme myslet.
Tak my to napravíme, až to dotáhnu do jedenapadesátky. Mám kolem sebe moc hodné lidi a moc si toho vážím. A hned jak to půjde a covid půjde do řiti a budeme se zase moci všichni scházet, slavit, grilovat, tančit, zpívat a opékat buřty a napíchnout pašíka na rožeň, tak to si pište, že to u nás na zahradě všechno řádně oslavíme a zapijeme. A bude to jedna velká oslava všech, kteří se do takové akce nemohli pustit, ať jim bylo 18, 16, 50 nebo 60. Prostě všech, kteří o takovéhle slavení v roce 2020 přišli.
Jsme letos všichni na stejné lodi a plujem, jak to jde.
Ani nevíte, jak moc mi pomáhá mít takové prima rodinu, holky a kamarády které mám a pomáhají mi tuhle dobu přečkat.
Děkuji moc, za hezké narozeniny, jste úžasní.
Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+
