Přesto jsme se potkaly.
Její taťka byl podle fotek krásnej chlap. Vysokej, kudrnatej blonďák. Herec, později redaktor. Čech. Máju, která ho poslouchala s pusou dokořán, občas drtil přednesem tragických monologů. Jasně, že ho milovala.
Maminka Židovka, klavíristka a zatraceně sexy baba. Psal jí neuvěřitelně krásné milostné dopisy a maloval její portrét v klobouku. Dvě dcery. Starší měla být spisovatelkou. Mladší Mája... nedochodila ani lyceum, když táta umřel na tuberu a zbytek rodiny putoval nejdřív do ghéta v Lodži a pak do vyhlazovacích koncentráků.
Přežila jen ona a maminka. Protože se od sebe nehnuly. Kdo zůstal sám, měl smůlu.
Když se jako torzo velké rodiny zázrakem vrátily, jejich dům byl obsazený.
Mája skončila v internátu u jeptišek. Byla zpupná a po tom, co měla za sebou, o bohu nechtěla ani slyšet. Ignorovala společné modlitby tak dlouho, až jí daly pokoj. Všimly si, že navzdory svému rebelství má dobrý vliv na ostatní. Holky jí visely na rtech a poslouchaly ji víc, než jeptišky.
Bylo jí sedmnáct a měla nažito.
Přemýšlely jsme o tobě, pravila jednou matka představená. Nemusíš na modlitby. Je v tobě Bůh a má s tebou svůj záměr.
Bingo.
A pak se pomalu všechno začalo v dobré obracet. Mája dřela ve dne v noci, aby dohnala vzdělání a dosáhla ho. Stala se knihovnicí a překladatelkou.
S dětmi nepospíchej, kladli jí na srdce doktoři a věděli, co mluví.
Ale vyprávějte o tom mladé ženě, která se rozbrečí při pohledu na každé malé dítě. V koncentráku nebyly. Nemohla se jich nabažit. A tak se jí narodily dvě dcerušky a od té doby žily trojmo. Mája v nich a ony v ní.
Nějak se dostala k józe a pomalu se začala smiřovat se sebou i s životem. Do té doby, místo, aby byla ráda, že přežila to, co přežila, trpěla bolestí za všechny, kdo tam zůstali. Jakoby žila na jejich úkor.
K józe vedla i své děti. Procítila její blahodárnost.
Když jí v restituci vrátili rozsáhlý majetek po příbuzných, koupila střílecký zámek a darovala ho jogínské obci. Stal se ášramem a útočištěm pro lidi z celého světa. Indický svamídží ji ctil jako matku a ona jeho jakbysmet. Když jí bylo zle, neváhal jí zavolat z Indie nebo ji navštívit v nemocnici.
V době, kdy jsem ji poznala, měla francouzské hole a vozík. Odoperovali jí ve třiaaosmdesáti obě kyčle a ona je rozhýbala, jenže jí odešla kolena a na další operaci se jí nechtělo. Rehabilitace stála příliš mnoho sil. A tak jsme se v Šárce střídaly na vozíku. Chvíli vezla ona mě a opírala se o něj, pak jsme si to vyměnily. Jednou proti nám jelo auto a řidič vytřeštěně zíral, jak jsme se kvůli rychlejšímu přesunu bleskově vystřídaly. 🙂 Moc ji to bavilo.
Milovala společnost. Babince u příležitosti různých oslav byly vždycky záležitost. Jedlo se, pilo, tlachalo a Mája radila. Drsné zážitky jejích kamarádek pro ni byly zprostředkovaný život. Rozsvítila se jako slunce a dštila lásku, pochopení a moudrost do všech koutů. Všichni odcházeli jak z citové lázně a do týdne měli absťák.
Dodám, že s ní byla obří sranda a byla pozoruhodný posluchač.
U její postele se lidi scházeli pro radost i pro akademické debaty. Všem stačila.
Jednou si postěžovala, že ztrácí paměť a žádala doktora o pilulky.
Ne, pravil. To byste byla chytřejší, než já.
A tak dál. Pak jsme na rok ztratily každodenní kontakt. Jejích neduhů přibývalo a byly čím dál fatálnější.
Jednou prohodila, jak se vždycky utěšovala, že bude líp... ale už si to neříká...
Než umřela, zavolala mi. Vůbec mi nedošlo, že se loučí. Před týdnem seděla na jipce v posteli, trčely z ní hadičky a studovala denní tisk, připravená vyluštit všecky křížovky...
Kremáč měla narvanej a zpívalo se česky, latinsky, hebrejsky a hindi...
Andělé jsou všech.
Andělé jsou všech.
