Beauty of lockdown - napsali Libor Frank a Zuzka Fajmonová

Foto: Libor Frank

Posledních pár dní jsem byla doma s dětmi. Jelikož se jednalo o moje vlastní děti, zachovat profesionální milej přístup mi dávalo zabrat trochu víc, než v práci, kde mám na starost děti cizí. 

Skoro po týdnu, kterej jsem strávila v umaštěným triku, županu a pantoflích, který by nutně potřebovaly vyprat, jsem se rozhodla, že vyrazím mezi lidi, abych se nejen socializovala, ale hlavně okoupala a konečně převlíkla.
Když se mi podařilo sehnat hlídání, namalovat se a vybrat vhodnej outfit do zimního počasí bez toho, abych vypadala jako sněhulák po karanténě, zrodil se v mé hlavě odvážnej nápad a zavolala jsem svýmu muži, aby odešel dřív z práce a šel se mnou na kafe. Do Šantovky - místa zábavy, otevřenejch kaváren a trochu podivnejch lidí, ale to jim asi nemůžeme vyčítat, když je právě vypustili ze samotky, že jo.

Ze začátku jsme si teda připadali takoví bezprizorní. Měli jsme docela dost času a najednou jsme nevěděli, co s ním. Tak jsme si teda zašli do jedné z kaváren, dali si kafe, osladili ho, snědli jsme palačinku a jahody se šlehačkou, prošli jsme si knihkupectví jenom tak, protože můj muž zapomněl doma slevový poukázky, a nakonec jsme skončili v obuvi.
Hned u dveří nás slečna prodavačka podarovala lžící. Každýho. Předem upozorňuju na to, že to byla lžíce na obouvání bot. Trochu mi teda překážela, ale nařízení je nařízení, to se nedá nic dělat. Laďa si tu lžíci strčil do kapuce. Buďme rádi, že nešel do většího extrému.
Zatímco jsem se snažila v dětským oddělení najít papuče pro Bertíka, Laďa zamířil ke slevovýmu koutku. To je takový speciální místo, kde s trochou štěstí můžete najít boty ve vaší velikosti za skvělou cenu. Když jsem s hledáním přezůvek neuspěla, šla jsem za ním. Stál u toho koutku, úsměv od ucha k uchu a právě se snažil nasoukat do takový tý velbloudově hnědý boty, co vypadá jako pohorka, je kotníková, všichni ten model známe, že jo. A jak se tak s pomocí té lžíce, co dostal u vchodu, obouvá, přitočí se k němu prodavačka, která zrovna nedaleko doplňovala zboží do regálů, a povídá: "Pane, to jsou ale dámské boty."
Nebudu vám lhát. Izolace nás změnila. Všechny. Jak moc, to uvidíme až časem.
Tak se držte a bacha na slevy! Jsou strašně zrádný!

(Zuzka Fajmonová)

I přes zasněžená oka plotů kolem nás
Lze očekávat naděje příštích jarních krás...
(Libor Frank)

Před dvěma lety byl svět ještě v pořádku. Jasný, relativně v pořádku, protože vždycky byl a bude tak trochu nakřáplej. Myslím, že je to tak od chvíle, co jsou tady lidi. Občas totiž moc přemýšlíme a občas vůbec. A většinou se s tím přemýšlením netrefíme do správnýho okamžiku. Když má člověk všechno, má si toho vážit. Zvlášť pokud jde o svobodu a tvář, kterou může bez obav a bez roušky nastavit světu.

(Zuzka Fajmonová)

Nikdy nevíme kdy se nadechneme naposledy... važme si každého dne, jeden bude poslední....