Vraceli jsme se ze strojírenského veletrhu v Brně, kam otec každý rok jezdil. V jednom ostravském podniku měl na starosti nákup strojů ze zahraničí a byla to jeho práce i trochu koníček. Já jsem ho za to obdivoval a připadalo mi, že má zajímavou práci. Jako student stavební fakulty v Brně jsem tam ve stejnou dobu trávil čas studiem, nebo snad nějakou opožděnou zkouškou. Protože byl zřejmě celodenním jednáním unaven, požádal mne, nebo možná spíše svolil, abych řídil. Měli jsme namířeno za maminkou a bratrem, kteří v té době byli na naší chalupě v Beskydech. Z nějakých mi neznámých důvodů jsme nejeli běžnou trasou z Brna přes Prostějov a dál na Ostravu, ale tatínek zvolil trasu přes Kojetín. To byla cesta, kterou jsem neznal a nikdy po ní nejel. Z Brna jsme vyjeli pozdě odpoledne a pomalu se posunovali k cíli cesty. Ale ještě to bylo daleko. Byla polovina září, doba, kdy se tradičně koná strojírenský veletrh. Pomalu se stmívalo, byla to chvíle na rozhraní světla a tmy. Prostě šero. Projeli jsme Kojetínem, tatínek spokojeně spal na sedadle spolujezdce a já se snažil jet tak, abych ho nevzbudil. Za Kojetínem se silnice přiblížila k pravotočivé zatáčce. Cesta byla lemována stromy a povrch silnice byl z dlažebních kostek. Když jsem vjel do zatáčky, spatřil jsem na silnici nějakého člověka, který stál uprostřed. Protože jsem byl nezkušený a v danou chvíli trochu vylekaný, zastavil jsem a sundal okýnko. Zeptal jsem se pána, který stál uprostřed silnice, jestli něco nepotřebuje. Odpověděl, že ne a že mohu pokračovat v jízdě. V té chvíli se probudil tatínek a rozespale se mne zeptal, co se stalo. „Nic se asi nestalo“ povídám. Ale zároveň jsem si uvědomil celou scénu, kterou jsem tam viděl a popsal ji. Na stromě u silnice visel reflektor a místo osvětloval. Na zemi ležely dva balíky slámy a před nimi motocyklistická helma. Celé to na mne působilo jako scéna z filmu, nasvětlení a rekvizity. Jenom mi tam chybělo více lidí, byl tam jen onen muž uprostřed silnice. Žádný kameraman, nikdo další. Pokračovali jsme dál a před námi byl železniční přejezd. Zároveň jsme dojížděli cyklistu, který jel ve stejném směru jako my, od Kojetína. Tatínek již probuzen mne požádal, abych za přejezdem zastavil. Chvíli jsme počkali, až nás cyklista dojede. Tatínek sundal okýnko a zavolal na cyklistu. Ten u našeho auta zastavil. Tatínek se ho dotázal, co to bylo v zatáčce, kterou jsme projeli. A jeho odpověď byla prostá. Nic tam nebylo, podívejte se. My jsme se oba s tatínkem otočili a podívali do místa, kterým jsme před pár minutami projeli. Nic tam nebylo. Ještě nebyla úplná tma, jenom šero, ale celou zatáčku jsme viděli. Nic tam nebylo, nikdo tam nestál.
Potom už tatínek neusnul a celou cestu na chalupu jsme mlčeli.
O mnoho let později jsme byli s mojí ženou a synem na výletě v lese. Procházeli jsme rovnými lesními cestami v Brdech. A já jsem tuto příhodu vyprávěl. Všichni jsme usoudili, že to tenkrát byli ufouni. A syn, kterému bylo asi 6 let, se za každým, koho jsme potkali, otáčel a sledoval, zda nezmizí. Ale nikdo nezmizel, žádného ufouna jsme nepotkali.
