 |
| K2 |
Většinou jsme vyrazili někam za přáteli, jen tak na posezení, popovídání si, hraní na kytaru. Nic bouřlivého, zkrátka, normální Silvestr, telka, fotky, kamarádi nebo jen tak pobýt v klidu. Jak kdy. A když nás s Petrem nezmohl spánek už dříve než o půlnoci, byli jsme schopní si i připít šampaňským, obejmout se, kouknout na ohňostroje, které my samy neděláme, protože jsme se pyrotechniky vlastně báli oba.
Poslední den roku 2019 všechno změnil. A jestli jsem už něco v blogu o tomto dni psala, nemohu jinak. Vrací se to. Obzvlášť dnes. Je Silvestr, poslední den v roce 2020.
Na Silvestra 2019 jsem ráno jela vyřizovat ještě něco do centra města a v půl deváté ráno zavolala policie z Nového Zélandu. Tou minutou se změnilo naprosto všechno v mém životě i životě mých holek.
A tak jsem tak seděla na lavičce, brečela a nevěděla, jak s tím naložit. Co zařídit jako první, říct holkám stejný den, jak se věci mají nebo počkat až na první den roku dalšího? Den jakoby se najednou zastavil. Nešlo mi dobře jít, přimět se k chůzi byl opravdu výkon. Dojela jsem z centra za Davidem a Baruškou a potřebovala prvně nejdřív vstřebat tu zprávu. Potřebovala jsem se posadit na židli a dostat od někoho čaj a potřebovala jsem se připravit na to, jak to řeknu dětem.
Hlava začne fungovat nějak jinak.
Požádala jsem Davida o to, aby mne dovezl za Aničkou. Nebyla u svého kluka, jeli jsme zpět do centra a dala jsem si s ní po telefonu sraz ve městě. Je dospělá. Moje dospělá holka. Daly jsme si sraz v kavárně, kde jiní jen tak posedávali, četli noviny. Nechtěla jsem sdělovat něco takového jen tak na chodníku. Potřebovala jsem teplo, být někde v anonymitě lidí kolem a hrnek čaje v ruce.
Když Andulka přicházela, byla moc hezká jako jindy. Je z ní krásná holka. Říct něco tak smutného své dceři je nesmírně těžké. Je nejstarší z holek. Potřebovala jsem, aby věděla zprávu jako první a pomohla mi ustát moment, kdy budu muset říct to samé i jejím sestrám.
Den se začernil.
Aby toho nebylo málo, ve stejné kavárně byla i sousedka ze čtvrti, kde jsme bydleli dříve. Nic nevěděla, jen to, že Petra hledáme. Jistěže netušila, že právě v tuhle chvíli oznamuji dceři, že už táta není. Šla nás pozdravit. Chtěla jsem utéct, vlézt pod stůl, popadnout Andulku za ruku a zmizet.
Den se začernil.
Aby toho nebylo málo, ve stejné kavárně byla i sousedka ze čtvrti, kde jsme bydleli dříve. Nic nevěděla, jen to, že Petra hledáme. Jistěže netušila, že právě v tuhle chvíli oznamuji dceři, že už táta není. Šla nás pozdravit. Chtěla jsem utéct, vlézt pod stůl, popadnout Andulku za ruku a zmizet.
Nešlo to. Už to ví.
Společně jsme se pak s Andulkou sebraly a David, který na nás čekal venku v autě, nás dovezl k nám domů, kam dojel i Andulky Vincek a kde byly ještě nic netušící Terezka i Klárka.
Zavolala jsem obě do obýváku z jejich pokojů a musela jim vše říct. Jak strašně moc bych to chtěla nechat být, zatajit, dělat, že to není pravda, že se nic z toho, co říct musím nestalo.
Jak ráda bych si zahrála tu hru, co hrají ostatní, když odkládají věci na později.
Zavolala jsem obě do obýváku z jejich pokojů a musela jim vše říct. Jak strašně moc bych to chtěla nechat být, zatajit, dělat, že to není pravda, že se nic z toho, co říct musím nestalo.
Jak ráda bych si zahrála tu hru, co hrají ostatní, když odkládají věci na později.
Od tohohle dne dělám všechno okamžitě, kdy se to udělat má. Neodkládám nic a řeším všechno hned. Člověku se uleví. Nemusí si balvan povinností a špatných věcí valit před sebou. Od téhle minuty jsem začala to, co duševně zvládnout mohu, vyřizovat okamžitě.
Nic těžšího, než říct svým dětem, že už nemají tátu, už dělat nebudu.
I takový může být u někoho poslední den roku. Bez radosti, bez naděje. Alespoň ten v roce 2019 takový pro mne byl.
Řešila jsem i věci, jako jestli večer někam půjdeme. Jestli má jít Klárka za přáteli, se kterými byla domluvená. Jestli pojedu já k mým známým. Jely jsme. Potřebovaly jsme všechny být s někým a přátelům za to moc děkuji.
Nic těžšího, než říct svým dětem, že už nemají tátu, už dělat nebudu.
I takový může být u někoho poslední den roku. Bez radosti, bez naděje. Alespoň ten v roce 2019 takový pro mne byl.
Řešila jsem i věci, jako jestli večer někam půjdeme. Jestli má jít Klárka za přáteli, se kterými byla domluvená. Jestli pojedu já k mým známým. Jely jsme. Potřebovaly jsme všechny být s někým a přátelům za to moc děkuji.
Neslavila jsem, jen pozorovala, jak se mi život změnil. Jak ztrácím půdu pod nohama. Jen tak jsem seděla u krbu, kam za mnou přicházeli kamarádi a já ani moc nevnímala, co říkají.
S Terezkou jsme u kamarádů přespávaly a já nemohla spát vůbec. A když se zpívalo a hrálo, nešlo mi to. Byla jsem jako v mlze. Na stejném místě mě totiž Petr držel předcházející roky kolem ramen a radovali jsme se společně.
A v jednu chvíli jsem měla pocit, že zazpívat musím a dala si zahrát Wish you were here od Pink Floyd. To jsem zpívala moc ráda. Vzala jsem veškerou sílu, kterou jsem v sobě měla a zazpívala tak moc nahlas, jak to jen šlo.
Od toho dne mi zpívat nejde. Vždycky, když to zkusím, začne se mi třást hlas. Nejde to překonat. Od toho dne jsem schopná poslechnout gramodesky a zpěv mi jede ve smyčce v hlavě, ale když to chci zkusit nahlas, nejde to.
Od toho dne, když Blanka řekne, že vytáhne kytaru nebo že jí donese, je to jako by mi někdo vrazil nůž do srdce a jde mi sůl a slzy do očí.
Od toho dne jsem přestala dělat něco, co mi dřív přinášelo strašně velkou radost. Nemůžu zpívat a nevím, jestli ještě někdy někde budu, i když bych moc chtěla.
Chtěla bych to všechno vymazat a poslední den roku za to nemůže. Dostali jsme pozvání k přátelům i letos, ale obě cítíme, že se nám nechce i přesto, že jste tam vždycky vítány.
Chceme zvládnou ten letošní poslední den kalendáře jinak a obklopíme se světly. Pro nás obě to totiž není jen další konec roku v řadě za ostatními. Tenhle byl přelomový. A tak se omlouváme, dojdeme jindy.
Ten letošní jsme s Terezkou naplánovali jinak. Vzaly jsme doma cukroví a rozhodly se potěšit někoho dobrotou. Podarovaly jsme řidiče v autobusu a Terezka chtěla donést cukroví lidem, co dělají ve Starbucksu. Chodí si tam často kupovat čokoládu a chtěla je tam potěšit. Byli moc rádi.
Vyrazily jsme na procházku do rozsvíceného města, prošly jsme Carouge a vystihly přesně ten moment, kdy je ještě denní světlo a není rozsvícená výzdoba. Počkaly jsme asi dvě minuty po vystoupení z tramvaje a najednou, jako když magickou hůlkou, která si ukáže na každou věc, co si zamane, město zazářilo.
Bylo to v pravý čas. Potřebujeme světla do života ať už jsou odkudkoliv. Viděly jsme tak i rozzářenou Ženevu a uvědomila jsem si, že tohle vlastně Terezce třeba na návštěvách utíká.
Další roky toho objevíme mnohem více. A budou to prosté radosti, žádné velkolepé výzvy. Ono je dost na tom, že člověk zvládne i ty malé výzvy, třeba jen tak být. A když jsme si koupily pečené kaštany na Bel Air a opražené mandle od pána, ke kterému chodíme nakupovat už roky a já se moc raduji, když zase po teplých a podzimních měsících vidím, že veze do své boudičky kotlík na pražení kaštanů, je mi moc dobře. Jakoby měl svět svá pravidla.
Jen Terka si dopadla na tvrdou zem a to doslova.
Při přecházení k tramvaji se vymázla se na chodníku. Měla na sobě novou zimní bundu, která aspoň trochu zmírnila dopad na zadnici. Reflex má Terka dobrý. Na krku měla nový foťák a instinktivně ho chytla a dala nahoru. Je to její nový dárek od Ježíška. Těší se z něj a bylo by jí líto, kdyby se roztřískal hned při první vycházce. Naštěstí se to nestalo.
Všechno bude dobré, budeme mít už snad zase štěstí. Oddechly jsme si, že se nestalo nic horšího a že se jede dál. Zrovna si měnili tramvajáci službu. Jednomu končila a druhý do tramvaje nastupoval na směru. Viděl nás, byl milý a řekl to, co si všichni přejeme: „Nebojte, tenhle nešťastný rok už za chvíli skončí“ a pro mne to znamenalo skutečně mnohem víc.
V tomhle roce jsem překonala K2 s většími i menšími úspěchy či ztrátami a budu brzo bilancovat. Předala jsem knížku s fotkama téhle hory Vláďovi, ať už se těch břemen, která jsou tak velká, jako ta hora samotná zbavím. On si jí bude vážit víc a má pro něj kouzlo ten obraz sám a já už se chci těchto obrazu zbavit, symbolicky i skutečně.
Od toho dne mi zpívat nejde. Vždycky, když to zkusím, začne se mi třást hlas. Nejde to překonat. Od toho dne jsem schopná poslechnout gramodesky a zpěv mi jede ve smyčce v hlavě, ale když to chci zkusit nahlas, nejde to.
Od toho dne, když Blanka řekne, že vytáhne kytaru nebo že jí donese, je to jako by mi někdo vrazil nůž do srdce a jde mi sůl a slzy do očí.
Od toho dne jsem přestala dělat něco, co mi dřív přinášelo strašně velkou radost. Nemůžu zpívat a nevím, jestli ještě někdy někde budu, i když bych moc chtěla.
Chtěla bych to všechno vymazat a poslední den roku za to nemůže. Dostali jsme pozvání k přátelům i letos, ale obě cítíme, že se nám nechce i přesto, že jste tam vždycky vítány.
Chceme zvládnou ten letošní poslední den kalendáře jinak a obklopíme se světly. Pro nás obě to totiž není jen další konec roku v řadě za ostatními. Tenhle byl přelomový. A tak se omlouváme, dojdeme jindy.
Ten letošní jsme s Terezkou naplánovali jinak. Vzaly jsme doma cukroví a rozhodly se potěšit někoho dobrotou. Podarovaly jsme řidiče v autobusu a Terezka chtěla donést cukroví lidem, co dělají ve Starbucksu. Chodí si tam často kupovat čokoládu a chtěla je tam potěšit. Byli moc rádi.
Vyrazily jsme na procházku do rozsvíceného města, prošly jsme Carouge a vystihly přesně ten moment, kdy je ještě denní světlo a není rozsvícená výzdoba. Počkaly jsme asi dvě minuty po vystoupení z tramvaje a najednou, jako když magickou hůlkou, která si ukáže na každou věc, co si zamane, město zazářilo.
Bylo to v pravý čas. Potřebujeme světla do života ať už jsou odkudkoliv. Viděly jsme tak i rozzářenou Ženevu a uvědomila jsem si, že tohle vlastně Terezce třeba na návštěvách utíká.
Další roky toho objevíme mnohem více. A budou to prosté radosti, žádné velkolepé výzvy. Ono je dost na tom, že člověk zvládne i ty malé výzvy, třeba jen tak být. A když jsme si koupily pečené kaštany na Bel Air a opražené mandle od pána, ke kterému chodíme nakupovat už roky a já se moc raduji, když zase po teplých a podzimních měsících vidím, že veze do své boudičky kotlík na pražení kaštanů, je mi moc dobře. Jakoby měl svět svá pravidla.
Jen Terka si dopadla na tvrdou zem a to doslova.
Při přecházení k tramvaji se vymázla se na chodníku. Měla na sobě novou zimní bundu, která aspoň trochu zmírnila dopad na zadnici. Reflex má Terka dobrý. Na krku měla nový foťák a instinktivně ho chytla a dala nahoru. Je to její nový dárek od Ježíška. Těší se z něj a bylo by jí líto, kdyby se roztřískal hned při první vycházce. Naštěstí se to nestalo.
Všechno bude dobré, budeme mít už snad zase štěstí. Oddechly jsme si, že se nestalo nic horšího a že se jede dál. Zrovna si měnili tramvajáci službu. Jednomu končila a druhý do tramvaje nastupoval na směru. Viděl nás, byl milý a řekl to, co si všichni přejeme: „Nebojte, tenhle nešťastný rok už za chvíli skončí“ a pro mne to znamenalo skutečně mnohem víc.
V tomhle roce jsem překonala K2 s většími i menšími úspěchy či ztrátami a budu brzo bilancovat. Předala jsem knížku s fotkama téhle hory Vláďovi, ať už se těch břemen, která jsou tak velká, jako ta hora samotná zbavím. On si jí bude vážit víc a má pro něj kouzlo ten obraz sám a já už se chci těchto obrazu zbavit, symbolicky i skutečně.
Když jsem dávala knížku Petrovi k nějakému výročí, měla pro něj význam a měl z ní velkou radost. Na K2 chtěl také. Pro mne má velký význam ji zase předat dál.
Stavily jsme se za Andulkou a popřály jí hodně dobrého do roku 2021, který přijde. S Klárkou jsme si popřály po telefonu a moc mě potěšilo, když byla z jejího hlasu slyšet radost a že je jí dobře. Je u svého kluka Adriana a každý den posílá fotky z nádherně zasněžených hor, kam vyráží za výlety. A tak přejeme všechno dobré i ostatním.
Život je skutečně DAR. A já k němu přistupuju s mnohem větší pokorou, ale to už jsem asi psala dříve.
Když život vyprchá, už na tomto světě nezvládnete nic. Zatím nechci jít do toho druhého za oponou, ať už je sebehezčí. Chci vidět každé ráno slunce, popadnout svoje zelené kolo a vyrazit.
Stavily jsme se za Andulkou a popřály jí hodně dobrého do roku 2021, který přijde. S Klárkou jsme si popřály po telefonu a moc mě potěšilo, když byla z jejího hlasu slyšet radost a že je jí dobře. Je u svého kluka Adriana a každý den posílá fotky z nádherně zasněžených hor, kam vyráží za výlety. A tak přejeme všechno dobré i ostatním.
Život je skutečně DAR. A já k němu přistupuju s mnohem větší pokorou, ale to už jsem asi psala dříve.
Když život vyprchá, už na tomto světě nezvládnete nic. Zatím nechci jít do toho druhého za oponou, ať už je sebehezčí. Chci vidět každé ráno slunce, popadnout svoje zelené kolo a vyrazit.
