Noc byla dlouhá a neklidná. Váhala jsem, zda pozvání přijmout, či ne. Vrtulník jako na objednání přistál přímo před včerejší trojicí. Generální strnul údivem. Jen můj šedovlasý, se s jiskrou v očích usmíval. A ten usměv říkal: „Věděl jsem, že přiletíš a obdivuji tvůj nádherně husarský čin.“ Organizátoři slavnosti nás nenechali ani si promluvit, oddělili nás od sebe, ale my jsme si řekli, co jsme chtěli.
Naše další setkaní vždy probíhala pod ostrým dohledem tajných agentů KGB. Češi sice byli naši bratři, ale stejně, po 68. dávala bezpečnostní služba pozor, aby se zase něco nezvrtlo. Proto naše cudné randění probíhalo tam, kde bylo hodně lidí nebo na volejbalovém hřišti, kde probíhala utkání mezi týmy Kazachů a Čechoslováků. Vzhledem k mému sportovnímu nadání, bylo moje místo mezi fanoušky. K mé radosti můj šedovlasý libero šikovně vybíral každý míč a místní fanoušci si ho za to velice oblíbili. Co mám říct, byl nejatraktivnější krasavec. Když ho fanoušci povzbuzovali, já jsem se dmula pýchou. „Sedoj, davaj, davaj. Uch ty, kakoj moloděc, kak klasno igraet etot Čech!“ vykřikovali diváci. A tak to bylo na každém utkání. K tomu mu začali přezdívat „Knjaz Serebrjaný“ ,to byla daň jeho šedivé kštici. Nemohla jsem se ubránit kouzlu takového chlapa. A tak každou neděli, když se objevil můj libero na hřišti, mé srdce se neklidně a sladce radovalo. Nakonec přišel den, na který jsme těšili oba dva, na den kdy jsme doufali, že konečně zůstaneme mimo pozornost vševidoucího oka KGB. A jak to bývalo v SSSR, i tak obyčejná věc jako otevření pláže, kterou pořídili stavaři, se stala velkou událostí. Funkcionáři vyměnili svůj nudný oblek za plavky, s oblekem z nich spadla vážnost a pýcha. Nezvyklý oděv je změnil na bezmocné, stydlivé a pokorné chlapíky. Oproti tomu většina cizinců měla atletické tělo opálené sluncem a v plavkách se cítili uvolněně. A myslím si, že ta skutečnost papaláše ještě více znejistila.
K mé radosti jsem byla pozvaná na tu slavnostní událost, která, jak jinak, byla spojená s upevňováním sovětsko-československé družby. Ruská vodka a české pivo otupilo pozornost Kgbešniků. My jsme, tím pádem, mohli uniknout jejich dohledu. Plavali jsme mezi žlutými květy kuvšinek a bílými květy leknínů směrem k vysokému rákosí, kde jsme se tajně políbili bez dohledu KGB a „družby“. Pak jsme chvíli bloumali po vyprahlé stepi. Měsíční světlo a třpyt miliardy hvězd nás dovedly k ubytovně pro československé stavitele. Příroda kouzelnice nám přála, byla světlá, tichá noc plná něhy. Ale u vchodu do ubytovny, na nás čekala nepřející správkyně budovy. „Kampak myslíte, že se ženete, dámo?“zeptala se mně ironickým tónem. V tu chvíli jsem se cítila jako..., no, domyslíte si sami jak, jste dospělí lidé. Libero se marně snažil zdůvodnit mou návštěvu. Odpověď byla nekompromisní: „Ženám, které tady nebydlí, vstup zakázán. A navíc jaká práce může být po půlnoci?“ Bylo vidět, jak je hrdá na svou poslední větu. Měla, bohužel, pravdu. Měsíc a hvězdy se zrádně schovaly za mraky. Opustily nás. Romantická nálada byla pryč a my jsme, jak hříšníci, šli poníženě k „družbě“. Náš tajný doprovod se škodolibě usmál, tušil náš záměr, a předem věděl, že nás potká smůla v podobě správkyně. Tušili i kamarádi Josefa, že náš manévr ztroskotal. Aby ho trochu utěšili, dali kamarádi mému milému kytaru a on zazpíval : „Krásná Meredit...“ , bylo v tom tolik toho, po čem jsme oba toužili, a věřili, že žádná válka, žádný nepřející dohled nemůže zabránit našim citům. Slavnost byla u konce. Opilí lidé si vroucně slibovali družbu na věčné časy mezí SSSR a Československem a vrávoravě šli každý svou cestou.
Vrátila jsem se domů a blaženě usínala. V mých vzpomínkách ještě dozníval hlas Pepy a melodie písně „Pramínek vlasů...“ mě unášela k leknínům a řece. Vzpomínky na ten den mě ještě dlouho konejšily každou noc. Něžné mámení přerušil protivný telefon...
"Ahoj, to jsem já," uslyšela jsem známý hlas, šustění a praskání v sluchátku dávaly jasně znát, že KGB nám bylo věrné i v sluchátku, „ě+musím letět domů.“ „Co se stalo?“ „Nic vážného, včera na tréninku mi praskla achillova šlacha.“ „Kde jsi, mohu za tebou přijet?“ „Ne, speciál letí za 20 minut. Napíšu ti z Československa. Musím končit. Ahoj.“ Co mám dělat, jak mu můžu pomoci? Noc ne noc, volám kamarádce doktorce. Ospalá Galina trpělivě poslouchá, a pak říká, abych se uklidnila, že operace není složitá, ale abych na brzké setkání se svým fešákem zapomněla. Rehabilitace trvá minimálně půl roku. Tak to je konec, myslela jsem si. Osud nám nepřeje. Dny a týdny jsem žila očekáváním aspoň jednoho dopisu, ale pošta Sovětského svazu dělala všechno, aby mou duši začala nahlodávat pochybnost o věrnosti i lásce milovaného člověka. Uběhly tři měsíce, žádný dopis jsem nedostala. Najednou zvoní telefon. „To jsem já, Pepa.“ Co se stalo, tři měsíce, nic, a teď se ohlásil. Mlčím. „Nejsi ráda, že jsem se vrátil? Nemohl jsem se dočkat na setkání s tebou, teprve teď jsem přiletěl a hned ti volám. Proč jsi neodpovídala na moje dopisy? Psal jsem ti každý týden.“ „Žádné dopisy jsem nedostala.“ „Jak je to možné? Přijeď za mnou, řeknu ti osobně, co jsem ti psal.“ „Zkusím něco vymyslet,“ suše jsem mu odpověděla. Hlas Pepy zněl zklamaně, bylo mi ho líto. „Co třeba v sobotu?“ „Jo, jo!“ ozval se radostně. Druhý den přišla pošťačka. Dala mi štos dopisů, a podala nějaký formulář: „Podepište převzetí.“ Pomuchlané a špatně zalepené obálky mě konečně našly. Celý den jsem četla dopisy o lásce ke mně, o kamarádech z volejbalu, kde bohužel jen sedí na lavičce pro fanoušky. Už v noci jsem jela vlakem do 150 kilometrů vzdáleného města, kde pracoval Josef. Házela jsem kamínky směrem k oknu v patře, z vedlejších oken se na mě překvapeně dívalo několik párů ospalých chlapských očí. Chtělo se mi propadnout do země a říci jim: „Spěte dál, já chci vidět jen jednoho.“ Nakonec jsem zahlédla oči, na jejichž pohled jsem se těšila.
Na volejbalovém turnaji jsme seděli vedle sebe mezi fanoušky. Pepa kvůli zranění nemohl na kurt a vůbec nám nevadilo, že nás sledovaly vševidoucí oči Kgbešniků.
Minulo pár let. Přestěhovali jsme se do malého města na Moravě. Teprve tam na volejbalovém hřišti jsem pochopila, proč můj manžel měl rád své kamarády a proč každou středu a sobotu spěchal na stadion. Volejbalisté jsou opravdu vzácní lidé. Bylo to společenství lidí oddaných tomuto nádhernému sportu. Byli to učitelé, úředníci, mechanici, dělníci a podnikatelé, z blízkého okolí, kteří se sjížděli na turnaj, protože začínali na tom hřišti jako děti. Na kurtu vždy platí jedno pravidlo, pán na hřišti je ten, kdo dobře hraje. Ale v zápalu hry mezi hráči občas lítají nádavky za špatné podání, nahrávku, smeč či špatně rozehrané kombinace. Hádky bývají tak ostré, jako by hráčům šlo o život. Ale pak u piva o ostrých slovech, která padla ve hře, není ani stopa. Líbilo se mi, že na volejbal chodily celé rodiny. Děti vyrůstaly, některé z nich teď reprezentují republiku ve volejbalu, ale vždy aspoň jednou za čas se vracejí tam, kde se spolu s rodiči seznámili s volejbalem. Na jejich místo nastoupila vnoučata našich kamarádů. Atmosféra na volejbale byla vždy úžasná. Pro celé rodiny je volejbal místem zapomnění starostí, místem zábavy, lásky, vždyť zde se dalo dohromady několik zamilovaných párů, a děti od kolébky slyšely, jak rodiče po hře mluví o tom jak blokovat, smečovat, nahrávat, jak zmást protihráče a nakonec v jejich paměti navždy zůstala slova písně o Meredit, o Slavících z Madridu, Želvě, o kotěti v botě, o kabrňácích co dokážou všechno... Život jde dál, my teď natrvalo patříme na lavičku mezi fanoušky, popíjíme hořké pivo a radujeme se z toho, že i když se všechno kolem mění, na volejbalovém hřišti je vše tak, jak má být. Mladí hrají, starci fandi mladým, věnují svůj čas vnoučatům a srdce každého z nich patří volejbalu.
