Novoroční přání - napsala Irena Lahodná

Zavolal kamarád hypochondr, že mi popřeje. Málokdy vynechá. Známe se padesát let, ale poslední desetiletí s ním nebyla moc řeč. Konstatoval, že hlas mám pořád tentýž. On taky, akorát choroby s ním cvičí ještě víc, takže mu není rozumět.

...mám tu dddruhou …..bblbou nemoc, zadrhává ztuha. Není to Alzheimer...jjak se to.....jmenuje...?
Nemůžu si vzpomenout, já na to. Já mám tu první.
Zzavoláme Karličku (manželka). Karličko, co to mmám za nemoc?
Parkinsona.No, jjasně.
Já bych se u vás zastavila, pravím, co říkáš?
Jo. Ale....Karlička........... musí být....ddoma, já už nechodím.
Ne...(nesrozumitelná odpověď)
Domluva je rychlá. Bystrá a moudrá Karlička, přestože je z nás nejstarší, má hlavu v cajku.
Budeš nám dementům tlumočit, jo?
Jo, jestli vás uslyšim...
Vlastně jsme se u toho všichni řehtali jak blázni.
Jsme to pořád my.
Elektroinženýr a všestranný kumštýř, báječná výtvarnice a herečka a já.
Jen těla dosluhujou.