Jistě, vidíme a slyšíme všichni. Ale rozhodně ne všichni stejně. A zdaleka ne všichni dovedeme vyprávět, co jsme viděli a slyšeli. Ostatně, o tom je třeba studium kresby a malířství, nebo hudby, nebo filmu, prostě jakéhokoliv umění. Nejde totiž o nic méně než o umění sdílet viděné i slyšené tak, aby to zaujalo i ty, s nimiž se dělíme. Nezapomenutelný český režisér a herec Jiří Menzel tomu říkal znalost řemesla. A takhle nějak to měl v úmyslu Lustig, když s těmi kursy před lety začínal, a takhle nějak v jeho práci pokračuje i Emingerová.
Ovšem: lidé, kteří se něčemu, čemukoliv, učí, rádi mají před sebou nějaký (pokud možno určitý) cíl. V případě těch, kteří by se rádi stali spisovateli, je tím cílem kniha. Ano, stará poučka říká, že každý z nás máme v sobě jednu knihu: o sobě. Skutečný spisovatel, pokračuje tato poučka, se potom pozná podle toho, že má v sobě i další knihy, a že i ty další knihy jsou ke čtení. Ať je tomu jakkoliv, Emingerová dává svým posluchačům možnost, aby si pravost poučky vyzkoušeli: jejich práce zveřejňuje poměrně pravidelně. A právě teď její péčí, s pomocí řady přispěvatelů, vyšly dvě takové knížky: DUŠI NESPOUTÁŠ a JAK MĚ PŘIPRVIL O PANENSTVÍ DŘÍMAJÍCÍ HROM.
Název té druhé knížky je sice dráždivější, ale ta první je v mnohém neobyčejnější.
Když před časem viděl vysílání televizní Všechnopárty Karla Šípa a v něm Danu Emingerovou, nelenil. Stal se dálkovým posluchačem. Duši nespoutáš je kniha o Tomáškově usilovné a namáhavé, někdy až vyčerpávající pouti za jeho cílem. Jsou v ní elektronické výměny názorů mezi učitelkou a žákem, ale hlavně v ní jsou Tomáškovy povídky. Jsou v ní také příspěvky dalších účastníků Psaní podle Lustiga, a neuvěřitelně citlivé ilustrační grafiky, dílo studentů Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara ze Západočeské university v Plzni. Tuhle knihu, vydanou nakladatelstvím Veritas, by si měl pořídit každý, kdo zvedá ruce, neboť se vzdává nástrahám života.
 |
| Tvůrčí skupina Rozmazlení |
Kniha o ztrátě panenství vinou či zásluhou hřímajícího hromu je o něčem jiném. Jejími autory je pět účastníků kursu a jejich paní učitelka. Půl tuctu autorů, půl tuctu náhledů na život, půl tuctu otevřených nebo alespoň otevírajících se dveří do původně zakletých zákoutí lidských duší i srdcí.
Těmi autory jsou (kromě Dany Emingerové) Monika Hodačová, Nataša Richterová, Bořivoj Beránek, Yakeen J. Helus, Miroslav Tichý a autor skvělých koláží David Vávra. Ještě nedávno zúčastnění pisatelé znali nejvýše jméno své tehdy nastávající učitelky, z níž se nakonec vyklubala i skvělá kamarádka. A z nich se vyklubala parta, jakou by člověk asi jinde hned tak nenašel.
V rámci kursu se učili nejen psát, ale také číst. Učili se (a snad se i naučili) chápat city, pocity, názory, vášně i myšlenky lidí, s nimiž je seznámil společný zájem. Četli si navzájem svá díla, některá napsaná na zadání, co svého druhu domácí úkol, některá vzniklá z jejich vlastních popudů. Také neváhali se čas od času navzájem za svá díla kritizovat tak, aby jejich názor šel přímo k věci, aniž by byl urážlivý.
Nemá moc smysl jednotlivé povídky rozebírat, ať literárně-vědně nebo jazykozpytně: někdo má rád vdolky, jiný holky. Jsou mezi námi ovšem jednotlivci, ano, i celé kolektivy, kteří zbožňují obé. Třeba já. Jedno má těch šestačtyřicet povídek společné: jsou upřímné. A vsadil bych svých sto kaček ku vaší jedné, že většina těch povídek chytne většinu čtenářů za srdce. Ba někdy ho (nebo ji) donutí zapřemýšlet. Nejen o povídkách, ale i o sobě samé(m).
I tato kniha vyšla u Veritas. I tato kniha se skvěle drží v ruce a ještě lépe se čte. Zda někdy někdo z autorů této knihy nakonec sepíše spousty knih, a všechny z nich zajímavé, podobně jako to dokázala a dokazuje jejich učitelka, je zatím jedno. Důležité je, že každý našel svá křídla a snaží se s jejich pomocí létat.
Převzato z Neviditelného psa s laskavým dovolením autora a vydavatele.
