Nahoru na Sněžku jsme šli v mlze s nadějí, že nahoře uvidíme slunce. Jen tak trochu prosvítalo... Cestou dolů ze Sněžky už opravdu bylo vše krásně slunečně pohodové. Jen Růžový důl vůbec nebyl růžový a ukázal se jako ledová slůj. A protože zapadalo slunce, nebyl čas se vrátit bezepčnější cestou, kterou jsme přišli, a tak jsem musela zatnout zuby a připravit se na to, že budu padat, udržovat mysl v nastavení "hlavně si nic nezlomit" a klouzat dolů s vidinou, že to přežijeme celí.
Po setmění už to byl skoro horor. Hlavně proto, že já a manžel jsme byli každý jinde v té stráni. V životě jsem se tak nenapadala jako včera. Mysl po každém pádu velela vstát a jít dál... ani nevím kolikrát. Prostě to ustát stůj co stůj.
Byla to ohromná úleva postavit se dole oběma nohama na pevnou zem a užít si ten pocit, že je to za námi.
Skončilo to!!! Tak ať je to tak s celým blbým minulým rokem 2020. A kdyby ne, jistota je, že stejně jednou vyjde slunce jako dnes ráno.
Šťastný nový rok.
