 |
| Koláž: David Vávra |
V pohádkách vždy dobro nad zlém zvítězí.
Když jednou vezme si princ princeznu
bouřku zvládnou nejednu.
Teprve až po hádce
zjistíš, že už dávno žiješ v pohádce.
„Jak dlouho už jste s Petrou spolu?“ zeptal se mě u piva Pepík, můj nejlepší kámoš.
Cítil jsem zradu, a tak se opatrně zeptal.
„Skoro pět let. Proč?“
„A kdy bude svatba, princi?“ hodil na stůl Pepík tu obávanou otázku.
„Ještě ty začínej. A to si říkáš nejlepší kámoš?“ ohradil jsem se a snad abych to zamluvil objednal jsem další rundu.
Po více pivech se moudře filozofuje, a tak jsem se cestou domu opravdu zamyslel.
„Proč já se vlastně nežením? Petru miluji, je skvělá a nic nám spolu nechybí.“
„No právě, nic nám nechybí, tak nač se ženit?“ spokojeně jsem si pro sebe odpověděl.Myslel jsem, že se z toho vyspím, ale opice již dávno byla v kleci a mě pořád napadaly ty divné věci.
Třeba, proč mi Petra neustálé ukazuje svatební fotografie svých kamarádek?
Třeba, proč přede mnou nenápadně vyskakují otevřené webové stránky půjčovny svatebních šatů?
Třeba, proč včera koupila ke kávě koláče a rozplývala se nad nimi, jako by snad byly svatební?
Něco Vám řeknu, chlapi. Byl to boj. Nebál jsem se o Petru. Samo sebou, ta to měla jisté, že dostane skvělého chlapa. Ale co já? Ženské se prý po svatbě mění. Stávají se z nich dost věrné kopie jejich vlastních matek. Ufff, až jsem si z toho úleku málem cvrnknul.
A některé dokonce chtějí chlapa připravit o jeho svobodu. No to snad ani není možné. To už zavání trestným činem omezování osobní svobody.
„Každý správný chlap se alespoň jednou či dvakrát v životě ožení“ hučel do mě Pepík a já byl tak zblblý, až jsem zapomněl, že je nejen můj nejlepší kámoš, ale taky nejlepší brácha mé skvělé Petry.
„Jsem přece správný chlap,“ mudroval jsem ten večer. Přece se nebudu bát ženské. Ráno, ještě s hlavou plnou permoníků jsem vyrazil.
„Je nás víc, nebudeme se bát vlka nic“ říkal jsem svým tlukoucím permoníkům v hlavě a zmáčknul kliku od blízkého zlatnictví.
„Ano, zásnubní prsten“ slyšel jsem se, jak říkám té kobře za pultem a pevně věřil, že se z toho bláznivého snu bez úhony probudím.
Za měsíc jsme měli výročí.
„Petro, lásko, vezmeš si mě za muže?“ klečel jsem před tou dojetím plačící křehkou vílou a věděl, že dělám vše, tak jak mám. Bo, tak je to správné, tak to musí být.
O pár měsíců později si má princezna brala svého prince a svatba byla vskutku pohádková.
Začal normální život.
Plný nákupů nikoliv ve sportovních, ale potravinářských řetězcích. Na místo fanouškovských pokřiků na stadionech, křičel ve dne v noci můj prvorozený syn. Ani druhorozená dcera se nenechala zahanbit a já nestačil v noci tlačit špunty do uší.
Má nově vyhlídnutá mikina a skvělé boty nepřišly na řadu nejen na jaře, ale ani v létě a na podzim. Mě prý stačí ta stará a noha už mi stejně neroste. Na rozdíl od dětí, které rostou snad rychlostí světla.
Na pivo jsem si s Pepíkem zašel. Musel jsem přece někomu říct, jak hrozně trpím, jak je Petra čím dál nesnesitelnější, s čím dál větší bolestí hlavy a jak je stejně protivná, jako její matka.
„Vlastně Vaše matka, promiň Pepo,“ vyhrkl jsem.
Pepa se na mě chvíli díval.
„Hele, nevíš náhodou proč má Petra už několik let ty hnusné boty? Nevíš proč najednou odmítla jet s holkami na wellness, i přesto, že už se na něj tak dlouho těšila?“ Nevíš, proč zhubla a nenápadně zobe ty prášky od bolesti žaludku?“
„Nevíš, proč si k Tobě nejde odpočinout v deset večer a jako blázen uklízí, vaří, pere, chystá svačiny pro Tebe, pro děti a usíná vyčerpána v obýváku na sedačce s hadříkem na prach v ruce?“
Nechápavě jsem na něho díval.
„Tak já ti to kámo řeknu, proč“ začal moudře Pepík.
„Protože si vzala debila, proto“, zvedl se a odešel.
Už dlouho jsem nepil sám.
Ten večer jsem zase filozofoval. „Jak debila, snad vzala si mě?“ ptal jsem se a snažil se té záhadě přijít na kloub.
Nemusel jsem hledat dlouho.
Doma, kromě mě nikdo jiný nebyl. Jen strohý lístek na kuchyňském stole: „jsme s dětmi u rodičů“.
„Večeři najdeš ve třetím regálu vpravo, otevírací dobu najdeš na webu.“
Humor, zda se neztratila.
„Nevadí, však oni se vrátí. Budu jim chybět“ ulehal jsem do studené postele, hladový a pěkně naštvaný.
Po třech týdnech se náš útulný a vždy voňavý byt změnil v páchnoucí špeluňku. V zrcadle na mě koukal pěkně divný patron. A vůbec nevypadal spokojeně.
Chyběl mi ten neustálý cvrkot. To ticho v noci bylo k zešílení. Chyběly mi teplé večeře, chutné svačiny, voňavé povlečení a vypraná ta stará mikina. Ale hlavně chyběl mi vřískot a smích dětí. Chyběla mi má žena. Její nadávky i její zvonivý smích. Její poddajné hřejivé tělo i slzy únavy. Chyběla mi má báječná rodina.
Strašně jsem se sám se sebou pohádal.
Uklízel jsem dlouho. Zjistil, jaká je to dřina. Nakoupil jsem vše, co bylo třeba. Uvědomil si, jak je vše čím dál dražší. Koupil dětem nové oblečení a hračky. Ženě šaty, parfém, kytku a objednal stůl pro romantickou večeři. Na večer šampus a svíčky.
„Promiň, jsem debil,“ řekl jsem, když mi po zazvonění u tchýně přišla otevřít ta nádherná víla, která měla mé jméno.
Usmála se. „Prý se to dá už léčit“.
Cítil jsem zradu, a tak se opatrně zeptal.
„Skoro pět let. Proč?“
„A kdy bude svatba, princi?“ hodil na stůl Pepík tu obávanou otázku.
„Ještě ty začínej. A to si říkáš nejlepší kámoš?“ ohradil jsem se a snad abych to zamluvil objednal jsem další rundu.
Po více pivech se moudře filozofuje, a tak jsem se cestou domu opravdu zamyslel.
„Proč já se vlastně nežením? Petru miluji, je skvělá a nic nám spolu nechybí.“
„No právě, nic nám nechybí, tak nač se ženit?“ spokojeně jsem si pro sebe odpověděl.Myslel jsem, že se z toho vyspím, ale opice již dávno byla v kleci a mě pořád napadaly ty divné věci.
Třeba, proč mi Petra neustálé ukazuje svatební fotografie svých kamarádek?
Třeba, proč přede mnou nenápadně vyskakují otevřené webové stránky půjčovny svatebních šatů?
Třeba, proč včera koupila ke kávě koláče a rozplývala se nad nimi, jako by snad byly svatební?
Něco Vám řeknu, chlapi. Byl to boj. Nebál jsem se o Petru. Samo sebou, ta to měla jisté, že dostane skvělého chlapa. Ale co já? Ženské se prý po svatbě mění. Stávají se z nich dost věrné kopie jejich vlastních matek. Ufff, až jsem si z toho úleku málem cvrnknul.
A některé dokonce chtějí chlapa připravit o jeho svobodu. No to snad ani není možné. To už zavání trestným činem omezování osobní svobody.
„Každý správný chlap se alespoň jednou či dvakrát v životě ožení“ hučel do mě Pepík a já byl tak zblblý, až jsem zapomněl, že je nejen můj nejlepší kámoš, ale taky nejlepší brácha mé skvělé Petry.
„Jsem přece správný chlap,“ mudroval jsem ten večer. Přece se nebudu bát ženské. Ráno, ještě s hlavou plnou permoníků jsem vyrazil.
„Je nás víc, nebudeme se bát vlka nic“ říkal jsem svým tlukoucím permoníkům v hlavě a zmáčknul kliku od blízkého zlatnictví.
„Ano, zásnubní prsten“ slyšel jsem se, jak říkám té kobře za pultem a pevně věřil, že se z toho bláznivého snu bez úhony probudím.
Za měsíc jsme měli výročí.
„Petro, lásko, vezmeš si mě za muže?“ klečel jsem před tou dojetím plačící křehkou vílou a věděl, že dělám vše, tak jak mám. Bo, tak je to správné, tak to musí být.
O pár měsíců později si má princezna brala svého prince a svatba byla vskutku pohádková.
Začal normální život.
Plný nákupů nikoliv ve sportovních, ale potravinářských řetězcích. Na místo fanouškovských pokřiků na stadionech, křičel ve dne v noci můj prvorozený syn. Ani druhorozená dcera se nenechala zahanbit a já nestačil v noci tlačit špunty do uší.
Má nově vyhlídnutá mikina a skvělé boty nepřišly na řadu nejen na jaře, ale ani v létě a na podzim. Mě prý stačí ta stará a noha už mi stejně neroste. Na rozdíl od dětí, které rostou snad rychlostí světla.
Na pivo jsem si s Pepíkem zašel. Musel jsem přece někomu říct, jak hrozně trpím, jak je Petra čím dál nesnesitelnější, s čím dál větší bolestí hlavy a jak je stejně protivná, jako její matka.
„Vlastně Vaše matka, promiň Pepo,“ vyhrkl jsem.
Pepa se na mě chvíli díval.
„Hele, nevíš náhodou proč má Petra už několik let ty hnusné boty? Nevíš proč najednou odmítla jet s holkami na wellness, i přesto, že už se na něj tak dlouho těšila?“ Nevíš, proč zhubla a nenápadně zobe ty prášky od bolesti žaludku?“
„Nevíš, proč si k Tobě nejde odpočinout v deset večer a jako blázen uklízí, vaří, pere, chystá svačiny pro Tebe, pro děti a usíná vyčerpána v obýváku na sedačce s hadříkem na prach v ruce?“
Nechápavě jsem na něho díval.
„Tak já ti to kámo řeknu, proč“ začal moudře Pepík.
„Protože si vzala debila, proto“, zvedl se a odešel.
Už dlouho jsem nepil sám.
Ten večer jsem zase filozofoval. „Jak debila, snad vzala si mě?“ ptal jsem se a snažil se té záhadě přijít na kloub.
Nemusel jsem hledat dlouho.
Doma, kromě mě nikdo jiný nebyl. Jen strohý lístek na kuchyňském stole: „jsme s dětmi u rodičů“.
„Večeři najdeš ve třetím regálu vpravo, otevírací dobu najdeš na webu.“
Humor, zda se neztratila.
„Nevadí, však oni se vrátí. Budu jim chybět“ ulehal jsem do studené postele, hladový a pěkně naštvaný.
Po třech týdnech se náš útulný a vždy voňavý byt změnil v páchnoucí špeluňku. V zrcadle na mě koukal pěkně divný patron. A vůbec nevypadal spokojeně.
Chyběl mi ten neustálý cvrkot. To ticho v noci bylo k zešílení. Chyběly mi teplé večeře, chutné svačiny, voňavé povlečení a vypraná ta stará mikina. Ale hlavně chyběl mi vřískot a smích dětí. Chyběla mi má žena. Její nadávky i její zvonivý smích. Její poddajné hřejivé tělo i slzy únavy. Chyběla mi má báječná rodina.
Strašně jsem se sám se sebou pohádal.
Uklízel jsem dlouho. Zjistil, jaká je to dřina. Nakoupil jsem vše, co bylo třeba. Uvědomil si, jak je vše čím dál dražší. Koupil dětem nové oblečení a hračky. Ženě šaty, parfém, kytku a objednal stůl pro romantickou večeři. Na večer šampus a svíčky.
„Promiň, jsem debil,“ řekl jsem, když mi po zazvonění u tchýně přišla otevřít ta nádherná víla, která měla mé jméno.
Usmála se. „Prý se to dá už léčit“.
