Jsou tři hodiny ráno a v narvaným rockáči si nás nikdo nevšímá. Jen pozorný barman, kouzlí panáka za panákem. Dobře tuší, že účet bude gigantickej a že z toho proudu kápne i pro něj, a taky se chce ukázat. Možná pár holek v lokále lituje, že se tyhle dva kluci zalejvaj a objímaj sami. No jo, je to tak. (Mám chuť, v jazyce toho okamžiku dodat, ty vole).
Byli jsme kluci, ještě ani ne třicet a bylo na první pohled jasné, že pařit s námi by byla divoká bezplatná švanda. A o co jiného v pátek, teda vlastně v sobotu, ve tři v noci jde? Možná, že ty roštěnky ani netušily, že ten klub byl můj. A jestli jo? No, tak to jsem měl tenkrát na tom celým taky rád.
A bez bráchy bych nic z toho neměl.
To nám je v téhle chvíli ale úplně jedno. Už asi od pátý kořalky, s opileckou urputností, chci z bráchy vydolovat tohle přiznání. A nedám se odbýt. Už mě poslal párkrát do háje a mnohokrát do prdele. Ale já vím jak je to, a hrozně to chci slyšet.
Když mu bylo pět, učil mě se nebát. Mně byli čtyři. Seděli jsme spolu ve tmě na schodech do sklepa a měli nad sebou zavřenej poklop. Tam nás našla máma. „Tak vidíš, to je jen tma, ta nic nedělá!“ prý zaslechla v chodbě od země potom, co zoufalá prohledala dům a i rušnou silnici před ním. Neviděl jsem tehdy nic, držel jsem velkýho bráchu za ruku a fakt se nebál. On byl můj hrdina.
Nebál se ani když mi půjčoval svoje úspory, abych si mohl postavit klub ve kterým zrovna kalíme. Slavíme poslední splátku. A takhle blízko, nalepený zpocenýma hlavama čelo na čelo, jsme si naposled byli, když jsme si zpívali: „Žluťásku, žlutásku, čičorečko,“ možná rok potom sklepě, a to je, (tak já to řeknu v tom dávném slovníku), kurva dávno.
Jednou spolu doopečujeme mámu. Já ji budu chodit objímat, dávat pusu na tvář a vyslechnu si všechny její stesky. Brácha se bude odtahovat se smíchem při každém jejím pokusu o to ho políbit, ale bude platit všechny složenky i paní na koupání. Budeme báječný tým, pro její důstojný odchod.
Ale to je v tuhle chvíli daleko, a já to jen píšu jako ilustraci toho jak jsme každý jiný.
Teď jsme zpátky v rockáči, a já jsem to fakt slyšel! On to řek! Můj velkej brácha!
Byl jsem zlitej, čerstvě bez dluhů a brácha teď zrovna vykop moji radost ke hvězdám!
Řičím: „Kořalky pro všechny! Na mýho bráchu! Na nejlepšího bráchu na světě!“ barman, bleskově nalévá, obíhá hosty na baru, i ty co se zrovna prodrali pro pití, nabízí, rozdává. Do toho řve muzika, lidi nám připíjejí, někdo to otáčí, já pak asi taky. No dál to už nebudeme zkoumat.
Ten večírek mně stál milióny mozkových buněk, jednu slušnou kocovinu a 6.480 Korun za panáky. Upozorňuju, že v cenách z devadesátých.
Proč o tomhle píšu?
Víte co, já z toho už léta těžím. A teď v roce 2021 znovu.
Tak za prvé: Celý zbytek života chodím s potvrzeným vědomím, že mě má brácha rád. Dobře, už to z něj znova asi nevyrazím. Už hrozně dávno totiž takhle nepiju, a třeba tequilu jsem v tomhle století vůbec neměl, ale je to tam! Ať si říká, co chce.
Za druhé: Když jsem se na konci devadesátých vydal z rockáče jiným směrem a někdy váhal, jestli mám do sebe investovat peníze za vzdělání, výcviky nebo semináře, vždycky jsem si řek‘: „Když jsem mohl prochlastat šest a půl tisíce za večer, tak co bych si nemohl dopřát tohle,“ a pak už bylo rozhodování snadné.
A letos? Znovu jsem po téhle historce mohl sáhnout!
Protože když si moje tělo poradilo s tímhle večírkem, musel bych být úplný truhlík, kdybych jen na vteřinku, váhal s vakcínou.
Ty můj báječnej brácho, jsem tě pořád vděčnej.
A bez bráchy bych nic z toho neměl.
To nám je v téhle chvíli ale úplně jedno. Už asi od pátý kořalky, s opileckou urputností, chci z bráchy vydolovat tohle přiznání. A nedám se odbýt. Už mě poslal párkrát do háje a mnohokrát do prdele. Ale já vím jak je to, a hrozně to chci slyšet.
Když mu bylo pět, učil mě se nebát. Mně byli čtyři. Seděli jsme spolu ve tmě na schodech do sklepa a měli nad sebou zavřenej poklop. Tam nás našla máma. „Tak vidíš, to je jen tma, ta nic nedělá!“ prý zaslechla v chodbě od země potom, co zoufalá prohledala dům a i rušnou silnici před ním. Neviděl jsem tehdy nic, držel jsem velkýho bráchu za ruku a fakt se nebál. On byl můj hrdina.
Nebál se ani když mi půjčoval svoje úspory, abych si mohl postavit klub ve kterým zrovna kalíme. Slavíme poslední splátku. A takhle blízko, nalepený zpocenýma hlavama čelo na čelo, jsme si naposled byli, když jsme si zpívali: „Žluťásku, žlutásku, čičorečko,“ možná rok potom sklepě, a to je, (tak já to řeknu v tom dávném slovníku), kurva dávno.
Jednou spolu doopečujeme mámu. Já ji budu chodit objímat, dávat pusu na tvář a vyslechnu si všechny její stesky. Brácha se bude odtahovat se smíchem při každém jejím pokusu o to ho políbit, ale bude platit všechny složenky i paní na koupání. Budeme báječný tým, pro její důstojný odchod.
Ale to je v tuhle chvíli daleko, a já to jen píšu jako ilustraci toho jak jsme každý jiný.
Teď jsme zpátky v rockáči, a já jsem to fakt slyšel! On to řek! Můj velkej brácha!
Byl jsem zlitej, čerstvě bez dluhů a brácha teď zrovna vykop moji radost ke hvězdám!
Řičím: „Kořalky pro všechny! Na mýho bráchu! Na nejlepšího bráchu na světě!“ barman, bleskově nalévá, obíhá hosty na baru, i ty co se zrovna prodrali pro pití, nabízí, rozdává. Do toho řve muzika, lidi nám připíjejí, někdo to otáčí, já pak asi taky. No dál to už nebudeme zkoumat.
Ten večírek mně stál milióny mozkových buněk, jednu slušnou kocovinu a 6.480 Korun za panáky. Upozorňuju, že v cenách z devadesátých.
Proč o tomhle píšu?
Víte co, já z toho už léta těžím. A teď v roce 2021 znovu.
Tak za prvé: Celý zbytek života chodím s potvrzeným vědomím, že mě má brácha rád. Dobře, už to z něj znova asi nevyrazím. Už hrozně dávno totiž takhle nepiju, a třeba tequilu jsem v tomhle století vůbec neměl, ale je to tam! Ať si říká, co chce.
Za druhé: Když jsem se na konci devadesátých vydal z rockáče jiným směrem a někdy váhal, jestli mám do sebe investovat peníze za vzdělání, výcviky nebo semináře, vždycky jsem si řek‘: „Když jsem mohl prochlastat šest a půl tisíce za večer, tak co bych si nemohl dopřát tohle,“ a pak už bylo rozhodování snadné.
A letos? Znovu jsem po téhle historce mohl sáhnout!
Protože když si moje tělo poradilo s tímhle večírkem, musel bych být úplný truhlík, kdybych jen na vteřinku, váhal s vakcínou.
Ty můj báječnej brácho, jsem tě pořád vděčnej.
Yakeen publikuje na blogu Respektu.