„To nic, jen jsem měl blbej sen.“
„Jakej?“
„Zdálo se mi o ňákym neštěstí, už si to přesně nepamatuju.“
„To se stává, ne?“
„Jenže když jsem se hrůzou a celej zpocenej vzbudil, zřetelně jsem slyšel, jak se zastavily hodiny. To je přece špatný znamení!“
„Jakej?“
„Zdálo se mi o ňákym neštěstí, už si to přesně nepamatuju.“
„To se stává, ne?“
„Jenže když jsem se hrůzou a celej zpocenej vzbudil, zřetelně jsem slyšel, jak se zastavily hodiny. To je přece špatný znamení!“
„Vodkdy jsi pověrčivej, prosim tě?!“
„Nejsem, ale máme jet na stavbu, tak aby se něco nestalo… Třeba autonehoda?“
„Máme tam přece spoustu práce a domluvenou výpomoc… Ale jestli chceš zůstat doma…?“
„Ne, dobrý, v pohodě. Po snídani razíme.“
Špatný rozhodnutí.
„Máme tam přece spoustu práce a domluvenou výpomoc… Ale jestli chceš zůstat doma…?“
„Ne, dobrý, v pohodě. Po snídani razíme.“
Špatný rozhodnutí.
Kdybychom nikam nejeli, nespadla by na ženu zeď bouraného domu a nerozdrtila jí koleno na padrť. Stačilo říct jen ano, a žádná ze dvanácti ortopedických operací by se nekonala.
Jarka by nebyla v invalidním důchodu a mohla s dětmi jezdit na kole a lyžovat. Měla to tak ráda...