Referát o sprostných slovech - napsala Zdena Součková

„Chtěli bychom poznat celý svět i vesmír, ale neznáme ani svoji vlastní prdel,“ píše se v poměrně silné knize Stručné dějiny nadávek a sprostých slov.
Sprostá slova všichni známe a všichni je více či méně používáme.
Čeština je obzvlášť bohatá na hrubé výrazy, ale ty častým používáním zevšední a už nešokují ani nepřekvapí. V běžném životě a v mluveném slově si každý člověk přirozeně koriguje výběr slov, která používá. 

Těch sprostých je celá škála, od milých - např. prcinka, přes sprosté jako hovno nebo prdel, až po vyloženě vulgární – čurák, kunda apod.
Arnošt Lustig měl sprostá slova rád a uměl je použít, ale říkal, že literatura by měla spíš zušlechťovat.
Podle Aristotela není v literatuře ušlechtilá mluva směšná, i když ve skutečnosti by tak asi nikdo nemluvil.

Karel Čapek po dlouhých úvahách došel k přímo matematickému závěru, že na tisíc slušných slov může být jedno sprosté.

Stephen King si zase myslí, že: „Mluva, ať krásná či ohavná, je jedním ze znaků literární postavy. Má-li být postava důvěryhodná, musí mluvit tak, jak se v jejím prostředí mluvívá, ať se to komu líbí nebo ne.“
Výběrem vhodných slov se tedy dá dobře vykreslit charakter postavy nebo prostředí, ve kterém se děj odehrává.
Muž přijde do hospody mezi kamarády, praští pěstí do stolu: „Dneska jsem se chlapi málem pokakal, když mi spadla cihla na nohu.“ Tak to by autorovi asi nikdo neuvěřil. Nebo paní učitelka v první třídě:

  

„Kurva děcka, to je dneska kosa…“ Čtenář by se hned zarazil a řekl by si: „Tak bacha, tady není něco v pořádku.“
Stejně tak těžko čekáme např. mezi zedníky věty typu: „Pane kolego, to jste mě namíchl, dejte si pozor, abych vás neinzultoval.“
Víc příkladů asi netřeba. Prostě se sprostými slovy je potřeba zacházet jako s ostrým kořením a používat ho jen do pokrmů, do kterých přirozeně patří.

Blog o sprostých slovech téže autorky najdete zde.