 |
| Wikipedie: Michael Jackson |
„To je Michael Jackson, známej zpěvák populární hudby, toho asi neznáš. Tady byl ještě docela mladej. Ale už je pár let mrtvej,“ odpovídám a prohlížím si černobílý portrét krále popu namalovaný podle slavné fotografie ještě předtím, než mu tvář úplně zohavily plastiky.
Přemýšlí.
„Ten tehdy skončil čtvrtej,“ poznamená přemýšlivě.
Pohlédnu na něj nechápavě.
„No, první byl Schwarzenegger, pak Ježíš, následoval papež a čtvrtej byl Michael Jackson. V žebříčku idolů. Americký mládeže. Pamatuješ, ne?“ ptá se a rty mu na vteřinu zvlní úsměv.
Vyprsknu smíchy.
Vybaví se mi novinový výstřižek s článkem o oné americké anketě. Asi z Práva, které měl rád a odebíral. Nalepil ho tehdy izolepou zevnitř na dvířka kuchyňské linky. Postupně tam pečlivě doplňoval další groteskní texty glosující divoká 90. léta, konec milénia i první roky nového tisíciletí.
Četla jsem si je, když jsem šla pro talíře, i když jsem je po jídle sklízela. Rok za rokem. Vyrostla jsem s nimi.
Zvednu ke rtům šálek s cappuccinem. Je plný do poloviny a stále v něm zůstává pěna se srdcem vysypaným ze skořice. Usrknu a polknu. Mají ho tu výborné, vždycky se něj těším.
Mlčíme.
Nad hlavou se nám sklánějí dlouhé větve obtěžkané velikými listy všech tvarů. Vyrůstají z kmenů exotických stromů vysazených do obrovských květináčů.
Občas k nám dolehnou útržky rozhovoru několika dalších návštěvníků, kteří sedí nad kávou a u piva v červených křesílkách u stolečků rozmístěných ve velkém světlém atriu s prosklenou střechou.
Mezi námi a ostatními jsou minimálně tři metry, většinou víc.
Je 20. března 2021. Předvečer devadesátých druhých narozenin mého dědečka a začátek druhého roku pandemie covidu.
Narozeniny a příchod jara spolu slavíme ve společenských prostorách soukromého domova seniorů se zvláštním režimem v pražských Kunraticích. Po testech povolují návštěvy příbuzných. Ti si mohou objednat z místní restaurace, která má otevřené výdejní okénko, občerstvení, a strávit pár chvil se svými nemohoucími blízkými.
Děda tu leží už třetím týdnem. Po Vánocích se mu prudce zhoršilo zdraví a začaly mu rychle odcházet rozumové i pohybové schopnosti. Neuropatie. Otoky nohou. Časté pády. Zhoršená orientace v čase a prostoru. Odvezli ho do nemocnice, kde blouznil. Obávali jsme se nejhoršího.
-----
Nabírá vidličkou další kousek Sacherova dortu z talíře, který má položený na hubených nohách opřených o stupátka invalidního vozíku. Odkrojený kus se vzpírá jeho snaze o ovládnutí a vyskakuje z talíře. Vymrštím ruku a chytám ho do dlaně.
„Postřeh,“ zasměje se uznale děda.
Usměju se také.
A zalije mě pocit blaženého vědomí, že nikam nespěchám. Že se nesnažím uspíšit návštěvu starého nemocného muže schouleného na vozíku, abych byla jinde a zábavněji.
Vychutnávám si ten pocit naplnění.
Annie, are you okay? Are you okay, Annie? prolétne mi hlavou úryvek z Jacksonova legendárního hitu.
OK! odpovídám v duchu místo Annie.
Letošní rovnodennost se povedla.
Vybaví se mi novinový výstřižek s článkem o oné americké anketě. Asi z Práva, které měl rád a odebíral. Nalepil ho tehdy izolepou zevnitř na dvířka kuchyňské linky. Postupně tam pečlivě doplňoval další groteskní texty glosující divoká 90. léta, konec milénia i první roky nového tisíciletí.
Četla jsem si je, když jsem šla pro talíře, i když jsem je po jídle sklízela. Rok za rokem. Vyrostla jsem s nimi.
Zvednu ke rtům šálek s cappuccinem. Je plný do poloviny a stále v něm zůstává pěna se srdcem vysypaným ze skořice. Usrknu a polknu. Mají ho tu výborné, vždycky se něj těším.
Mlčíme.
Nad hlavou se nám sklánějí dlouhé větve obtěžkané velikými listy všech tvarů. Vyrůstají z kmenů exotických stromů vysazených do obrovských květináčů.
Občas k nám dolehnou útržky rozhovoru několika dalších návštěvníků, kteří sedí nad kávou a u piva v červených křesílkách u stolečků rozmístěných ve velkém světlém atriu s prosklenou střechou.
Mezi námi a ostatními jsou minimálně tři metry, většinou víc.
Je 20. března 2021. Předvečer devadesátých druhých narozenin mého dědečka a začátek druhého roku pandemie covidu.
Narozeniny a příchod jara spolu slavíme ve společenských prostorách soukromého domova seniorů se zvláštním režimem v pražských Kunraticích. Po testech povolují návštěvy příbuzných. Ti si mohou objednat z místní restaurace, která má otevřené výdejní okénko, občerstvení, a strávit pár chvil se svými nemohoucími blízkými.
Děda tu leží už třetím týdnem. Po Vánocích se mu prudce zhoršilo zdraví a začaly mu rychle odcházet rozumové i pohybové schopnosti. Neuropatie. Otoky nohou. Časté pády. Zhoršená orientace v čase a prostoru. Odvezli ho do nemocnice, kde blouznil. Obávali jsme se nejhoršího.
-----
Nabírá vidličkou další kousek Sacherova dortu z talíře, který má položený na hubených nohách opřených o stupátka invalidního vozíku. Odkrojený kus se vzpírá jeho snaze o ovládnutí a vyskakuje z talíře. Vymrštím ruku a chytám ho do dlaně.
„Postřeh,“ zasměje se uznale děda.
Usměju se také.
A zalije mě pocit blaženého vědomí, že nikam nespěchám. Že se nesnažím uspíšit návštěvu starého nemocného muže schouleného na vozíku, abych byla jinde a zábavněji.
Vychutnávám si ten pocit naplnění.
Annie, are you okay? Are you okay, Annie? prolétne mi hlavou úryvek z Jacksonova legendárního hitu.
OK! odpovídám v duchu místo Annie.
Letošní rovnodennost se povedla.
Původní verze:
„A támhle ta krasavice, to je kdo?“ zeptá se zvědavě a ukáže pomalu hubenou rukou na obrovský moderní černobílý obraz, který visí na stěně poslední v řadě portrétů slavných hereček.
„To je Michael Jackson, známej zpěvák populární hudby. Tady byl ještě mladej. Ale už je pár let mrtvej,“ odpovídám a prohlížím si tvář výrazný portrét krále popu namalovaného podle slavné fotografie ještě předtím, než ji úplně zohavily plastiky.
Přemýšlí.
„Ten tehdy skončil čtvrtej,“ vyhrkne najednou.
Pohlédnu na něj nechápavě.
„No, první byl Schwarzenegger, pak Ježíš, následoval papež a čtvrtej byl Michael Jackson. V žebříčku idolů. Americký mládeže, kdysi,“ vysype ze sebe a na rtech se mu mihne úsměv. Vyprsknu smíchy.
Vybaví se mi novinový výstřižek s článkem o oné absurdní anketě, asi z Práva, které měl rád a odebíral. Nalepil ho tehdy izolepou zevnitř na dvířka kuchyňské linky. V průběhu let tam přibyly další groteskní texty dokumentující divoká 90. léta, konec milénia a první roky nového tisíciletí.
Četla jsem si je, když jsem šla prostírat, i když jsem sklízela nádobí. Rok za rokem. Vyrostla jsem s nimi.
Zvednu ke rtům šálek s cappuccinem. Je plný do poloviny a stále v něm zůstává pěna se srdcem vysypaným ze skořice. Usrknu a polknu. Mají ho tu výborné, vždycky se něj těším.
Mlčíme.
Občas k nám dolehnou útržky rozhovoru několika dalších hostů kavárny, kteří sedí v červených křesílkách u stolečků rozmístěných ve velkém, světlém atriu s prosklenou střechou. Odděluje nás velkorysý prostor a vysoké, exotické stromy vyrůstající z obřích květináčů, jejichž ohnuté větve s velikými listy všech tvarů se nad námi sklánějí.
Mezi námi a ostatními jsou minimálně tři metry, většinou víc.
Je 20. března 2021. Předvečer jeho devadesátých druhých narozenin a začátek druhého roku pandemie covidu. Narozeniny a příchod jara spolu slavíme ve společenských prostorách soukromého domova seniorů se zvláštním režimem v pražských Kunraticích. Po testech povolují návštěvy příbuzných.
Děda tu leží už třetím týdnem. Po Vánocích se mu prudce zhoršilo zdraví a začaly mu rychle odcházet rozumové i pohybové schopnosti. Odvezli ho do nemocnice, kde blouznil. Obávali jsme se nejhoršího.
-----
Nabírá vidličkou další kousek Sacherova dortu z talíře, který má položený na hubených nohách opřených o stupátka invalidního vozíku. Odkrojený kus se vzpírá jeho snaze o polapení a vyskakuje z talíře. Vymrštím ruku a chytám ho do dlaně. „Postřeh,“ zasměje se uznale děda.
Usměju se také.
A zalije mě pocit blaženého vědomí, že nikam nespěchám. Že se nesnažím uspíšit návštěvu starého nemocného muže schouleného na vozíku, abych byla jinde a zábavněji.
Vychutnávám si ten pocit naplnění. Letošní rovnodennost se povedla.
Četla jsem si je, když jsem šla prostírat, i když jsem sklízela nádobí. Rok za rokem. Vyrostla jsem s nimi.
Zvednu ke rtům šálek s cappuccinem. Je plný do poloviny a stále v něm zůstává pěna se srdcem vysypaným ze skořice. Usrknu a polknu. Mají ho tu výborné, vždycky se něj těším.
Mlčíme.
Občas k nám dolehnou útržky rozhovoru několika dalších hostů kavárny, kteří sedí v červených křesílkách u stolečků rozmístěných ve velkém, světlém atriu s prosklenou střechou. Odděluje nás velkorysý prostor a vysoké, exotické stromy vyrůstající z obřích květináčů, jejichž ohnuté větve s velikými listy všech tvarů se nad námi sklánějí.
Mezi námi a ostatními jsou minimálně tři metry, většinou víc.
Je 20. března 2021. Předvečer jeho devadesátých druhých narozenin a začátek druhého roku pandemie covidu. Narozeniny a příchod jara spolu slavíme ve společenských prostorách soukromého domova seniorů se zvláštním režimem v pražských Kunraticích. Po testech povolují návštěvy příbuzných.
Děda tu leží už třetím týdnem. Po Vánocích se mu prudce zhoršilo zdraví a začaly mu rychle odcházet rozumové i pohybové schopnosti. Odvezli ho do nemocnice, kde blouznil. Obávali jsme se nejhoršího.
-----
Nabírá vidličkou další kousek Sacherova dortu z talíře, který má položený na hubených nohách opřených o stupátka invalidního vozíku. Odkrojený kus se vzpírá jeho snaze o polapení a vyskakuje z talíře. Vymrštím ruku a chytám ho do dlaně. „Postřeh,“ zasměje se uznale děda.
Usměju se také.
A zalije mě pocit blaženého vědomí, že nikam nespěchám. Že se nesnažím uspíšit návštěvu starého nemocného muže schouleného na vozíku, abych byla jinde a zábavněji.
Vychutnávám si ten pocit naplnění. Letošní rovnodennost se povedla.
