Obraz, kterej na mě včera večer surově přibili, je těžkej a jeho zadní hrany nesnesitelně škrábou. Barvy jsou na něm halabala nacákané. Pff…jak kdyby zadání bylo “najdi ten nejvošklivější odstíny od každý barvy a pak je spatlej dohromady”. Prej umění… Co to vlastně má bejt? Kráva? Stůl… nebo možná kostel?
Těžko říct. Ale to je asi tim, že jsem na to moc
omezenej. Ostatně, jsem přece jenom debilní sádrokarton, žeano. Nudně bílej, teď už vlastně spíš šedej, a blbej.
"Myslím, ne – naprosto jistě to vím –, že tohle je zatím moje nejlepší dílo.” houkl ten kašpar na někoho ve druhé místnosti.
"Myslím, ne – naprosto jistě to vím –, že tohle je zatím moje nejlepší dílo.” houkl ten kašpar na někoho ve druhé místnosti.
No jistě, co by taky mohl říct jinýho. Evidentně je každý jeho dílo tím nejlepším. Na celým světě pravděpodobně.
Jestli chcete vědět, co si fakt myslím – nejlepší je, když na mě nevisí vůbec nic. Takhle pořádně nic nevidím, když mi
to laciný, dvoumetrový plátno plácnou přes ksicht.
Co je ale teda ještě horší, je ten smrad. Tak ten se fakt nedá snýst dlouhodobě. Nevím, jakejma barvama to je dělaný, ale páchnou jak tejden starý vodpadky.
Myslím, že se už dlouho neudržim a tu nádheru ze sebe prostě setřepu.
Co je ale teda ještě horší, je ten smrad. Tak ten se fakt nedá snýst dlouhodobě. Nevím, jakejma barvama to je dělaný, ale páchnou jak tejden starý vodpadky.
Myslím, že se už dlouho neudržim a tu nádheru ze sebe prostě setřepu.
Úkol:
Popište obraz očima malíře, strážce galerie, návštěvníka, dítěte, zloděje, údržbáře, uklízečky... zdi.
Popište obraz očima malíře, strážce galerie, návštěvníka, dítěte, zloděje, údržbáře, uklízečky... zdi.
