• Ale rodiče ti přece nezakázali vzít mě k babičce s sebou. Vmáčknu se do kufru…anebo si lehnu na podlážku pod sedačky! Vůbec nikomu nebudu překážet…
– O to ale přece vůbec nejde. Nezakázali to jenom proto, že nemaj ponětí že vůbec existuješ.
• To je ale jejich problém, že jsou ignoranti. Kdyby mě vidět chtěli, tak mě vidí. Vždyť kolikrát jsi jim o mě za ty roky vyprávěla – a oni se jenom smáli!
– Ale vždyť víš, že oni se nesmějou tobě…to si nesmíš takhle brát.
• A jak si to mám jinak brát? Jsem s tebou už co jsi byla úplně prťavá. Vždycky jsem si s tebou hrál, držel tě za ruku, když ses v noci bála a vůbec…jsem s tebou pořád! Mnohem častějc než oni…
– Kdybys pro ně nebyl neviditelnej tak by tě taky měli rádi – fakt! Jenže jsou prostě dospělí…Nemůžou za to. Už se neumí správně koukat a sem tam něco přehlídnou.”
• Jo. Ale ty mě kvůli nim nechceš brát k babičce. A to bolí.
– Jenže on tě tam vždycky někdo omylem zasedne a nebo zalehne…
• Víš vůbec co se vždycky stane, když mě tu necháš? – prostě zmizím! Jsem na hnusným, tmavým místě a klepu se tam zimou dokud nepřijedete domů a ty mě zas nepustíš na svět.
– Tos mi nikdy neříkal…
• No vidíš to. A tak je to pokaždý.
– … Možná bych tě přece jenom mohla zkusit vzít zase jednou s náma…”
• Vážně??
– Jo…ale musíš mi slíbit, že si budeš dávat pozor kam šlapeš a všem dospělejm se budeš vyhýbat, aby do tebe pořád nevráželi. To pak vypadám jak cvok, když vždycky zapomenu a vypísknu nebo je strhnu bokem.”
• No dobře, slibuju. Ale se psem si povídat můžu, že?
