Tobiáš Emanuel byl ryze městský člověk. Měl plnovous, brýle se silnými obroučkami a nosil kostkované kalhoty. Před chvílí dokončil práci na projektu pro jednu marketingovou agenturu v Singapuru a právě vešel do své oblíbené kavárny. Miloval to tu. Místo bylo malé, ani místo pro jeden stolek tu nebylo. Jen na parapetu oken sedělo pár lidí. Uprostřed prostoru byl veliký stůl, kterou celu jednu polovinu zabíral obrovský kávovar, který právě zasyčel, jak parní lokomotiva. Jak říkají Budhisté, právě byl tady a teď. Ta čokoládová intenzivní chuť kávy ho obrovskou silou ukotvila do této malé kavárny. Práce počká. „Cappuccino jako vždycky?“ zeptala se s úsměvem Zuzka. Ano, už zná její jméno. Jendou mi vyprávěla i o tom, jak leze po horách. A „ano“ dal bych si jedno cappuccino. Pavel za ní už kávu mlel na stroji, který vypadal jako by patřil jeho babičce. Byl veliký a nepochyboval, že stál spousty peněz. Jendou zaslechl baristu, jak vypráví o tom, jak přístroj ráno nastavuje, temperuje na správnou teplotu a zkouší různé varianty směsí kávových bobů. Nastavení přizpůsoboval i vlhkosti vzduchu Bylo to tu prostě úžasné.
