Korona kozák ze sídliště - napsala Kateřina Kavalírová

"Mamíí, já mám hlad," ozývá se už potřetí z pokoje, vypínám kameru na online poradě, donesu do pokoje jablko a úplatky ve formě čokolády. Vracím se k notebooku, ale po chvíli mi ohlásí, že už nemá baterii. Začnu se shánět po kabelu, ale bez úspěchu. Pro dnešek to balím. Už nemůžu dál. Doma s koronou jsme už týden. Na kuchyňském stole notebook, talíře od oběda. Anička zase u stolu a od rána mi okupuje mobil. Už nemůžu dál…

Mám chuť všechno smést se stolu. Křičet. Bušit hlavou do zdi. Svalit se na desku a otřásat se vzlyky. Nebo jít do pokoje, schoulit se pod peřinu a vypnout se, ztratit, rozplynout se v bezesném spánku. Místo toho naházím nádobí do dřezu, obléknu se. Namaluju si pusu třešňovou rtěnkou a vyrazím před barák. Musím jít ven, a to tak, že rychle.
Karanténa mě pustí jen před barák, ale hned první vteřina na vzduchu mě probere. Čerstvá síla mi zavane do chřípí nosu. Na obloze svítí pozdně podzimní slunce a přede mnou se červenají plody šípků. Po chvíli se paprsky zaměří větve malého javoru. Ozáří mě žlutá mlha, kterou prosvítají červené žilky naděje, a já si ji trochu trhám do náruče, když tu si všimnu sametového červeného kloboučku.
Ejhle, před barákem mi roste kozák!
Opatrně ho utrhnu, chvíli si ho chovám v dlani, když vtom mě vyruší výkřik sojky. Proberu se a zamířím ke dveřím. Holky mě vítají hned u dveří plné zvědavosti. Rozložím pyšně sídlištní poklady podzimu po stole. Anička uchopí nadšeně můj největší úlovek, kozáka ze sídliště a pustíme se spolu do loupání brambor. Po bytě se po chvíli rozline vůně smažené cibulky a lesa.
Z pokoje se ozve: "Mamííí, kdy už to bude?"
"Za chvíli," zahalekám, a sednu si na chvíli ke stolu. Mám chvíli pro sebe. Je mi dobře. Že bych si načala konečně tu plzeň?