„Ach bóže, nech mě číst, z toho časopisu se dozvím víc, než ty z té tvé koule“.
„Ale já tu opravdu vidím tvoje úrazy v minulosti, i současnou koranovirovou pandemii a mnoho dalších věcí, které neznám. Že by to byla budoucnost?“
„To určitě, a ještě mi řekni, že budeš do sta let krásná, štíhlá a zdravá. Ale klidně si to věšti, jen prosím jen pro sebe a večer mi to řekneš, už se těším, co to zas bude za horor.“
Neštvaná a nepochopená jsem vzala kouli do ruky. V duchu si říkám. Základ je uvolnění mysli, ale to mně momentálně nějak nejde. No, když nic jiného, tak křišťálová koule prý předává pozitivní energii a té není nikdy dost. V kouli nevidím nic. Po chvilce se ke kouli vracím. A co to je? Úplně jiný svět.
Žádné roušky, žádný spěch a všude plno usmívajících se lidí. Jsou na první pohled spokojení, někteří se vodí za ruce a nikdo nemá v ruce mobil, ba naopak, mnoho jich má v ruce květiny. Nádhera. Já se vidím opět na cestách do neznámých krajin, samozřejmě v plné síle i se svým manželem, zdravé a šťastné děti i vnoučata o pravnoučatech ani nemluvě. Zdravotnictví je na vysoké úrovni, a hlavně není žádná protekce a lidé nemají důvod si stěžovat. V zemi je naprostá demokracie, ve vládě není Zeman a jemu podobní prospěcháři a všem se žije dobře. Nejsou zde žádní migranti a na celém světě vládne klid, mír a pohoda. Všude je dostatek vody, potoky se krásně klikatí krajinou, jak si to pamatuji z dětství, vidím rozkvetlé louky i lesy plné zvěře. Na horách je sníh, vleky jezdí, lidé nestojí ve frontách.
Ale to už jsem se dostala do oblasti sci-fi, a tak s tím raději končím, aby to nevydalo, že jsem užila nějaké omamné látky.
I když skutečnost bude asi naprosto jiná, přeci se na ni těším.
I když skutečnost bude asi naprosto jiná, přeci se na ni těším.