Lípa stoletá se s jarem probudila,
znovu rozkvetla, aby potichu vyprávěla.
A já ji naslouchala…
„Má zvrásněná kůra nese moudrost,
kterou daroval ji čas.
V mých kořenech je skryta prozřetelnost,
poslouchej pozorně můj vzkaz.
Má košatá koruna viděla tolik dobrého i zlého,
srdčité lístky slyšely mnoho hovorů…
Radím ti, miluj bližního svého,
a vždy s vírou obracej se nahoru.
Věnuj se práci své bez zbytečných řečí,
a pokorně za pravdou stůj,
vyhýbej se lži, svárům, meči,
a své srdce ochraňuj.
Neboj se dávat více ze svých darů,
nic co je, ti nepatří,
hledej v Bohu pevnou skálu,
i když oči tvé ho nikdy nespatří.
Naslouchej trpělivě bližnímu svému
a rozvíjej talent, který ti byl dán,
i když zbude ti jen kousek pergamenu,
piš dál
a pamatuj – žebrák je mnohdy bohatší než král.“
Nikdy nezapomenu na její slova,
jež mi stále voní jako lípy květ,
byla tak upřímná, tak opravdová,
tak snadno jim bylo rozumět.
Ve stínu lípy sedávala i má babička
a poslouchala její hlas.
Dnes dere se mi slza přes víčka.
I ona ctila staré lípy vzkaz.
Babička už není s námi.
Je v nás.
A v ráji.
Za branami,
o kterých lípy šepotají.
Martina publikuje na svém webu VERŠOVANÝ SVĚT.
