Mandlové Vincentovy květy - napsala Štěpánka Mrázková

Vincent van Gogh 

Z dálky jedna barva, z blízka deset tisíc odstínů jediné barvy. Možná i deset tisíc odstínů v těch deseti tisících odstínech. Jako by Vincent pro každý tah štětce namíchal novou modrou na paletě. A pak do této kouzelně nestálé, mihotavé plochy vložil motiv tak jednoduchý, snad i nezasluhující své místo na tomto plátně.
"On viděl svět neustále v pohybu," říkal nám profesor, "vesmír i jednotlivé molekuly v něm, to všechno je neustále dynamické." Tak proč by maloval něco tak statického jako větve stromu? Jejich pohyb, jejich růst je téměř neviditelný.
Snad proto ty květy?

  Mandlové Vincentovy květy, které by při každém výdechu diváka mohly uvadnout, rozbít se. Obklopeny ostrými hranami výstavních síní mohly by uvadnout, uschnout, jsou na stálý vzduch v galerii příliš živé.
Možná zasluhují být zde, kvést věčně na mistrově modré koláži z drobných tahů štětce.
"Maloval rád obyčejné věci," tvrdil profesor, "slunečnice, židle, větve,.. Věděl by někdo proč?" ptal se a přecházel nám za zády.

Mžourali jsme všichni na Mandlové květy na stěně a nikdo neodpovídal. Možná jsme neznali odpověď, možná jsme nechtěli vydechnout směrem k obrazu, který jako by se snažil prokvést skrze svůj rám a zdi galerie.
Větve se vlnily v imaginárním větru na deseti tisících odstínech modré. Viděl jsem každý tah, každou barevnou skvrnu, každou nekonečnou nedokonalost a přesto se malba stala tou nejživější částí místnosti.

Úkol:
Popište obraz očima malíře, strážce galerie, návštěvníka, dítěte, zloděje, údržbáře, uklízečky... zdi.