„Zdar, volové!“ To byl jeho nejslušnější pozdrav a při telefonátech se mnou nebo s kolegou hovor pravidelně začínal:„ To sou takový čůráci!“ načež následoval seznam katastrof ze stavby. Kdo co měl přivézt a nepřivezl. Kdo rozbil další bourací kladivo. Kdo co přivezl, ale blbě.
Můj tehdy čtyřletý syn se mnou na stavbě nikdy nebyl, ale v kanceláři ano.
Většinou se posadil ke stolu a maloval si. Pokud jsem ho potřebovala zabavit trochu déle, mohl hrát tučňáka Pingu na mém mobilu. Když jednou začal telefon vyzvánět, podařilo se mu hovor přijmout.
Než jsem stačila zareagovat, přiložil si aparát k uchu a soustředěně naslouchal. Poté mi ho podal se slovy: „Volá stlejda Michal.“
Nataša publikuje povídky na svém blogu POVÍDKY Z KABELKY.
