„Babi, je pravda, že jsi nacistům ukradla dědovo šaty?“ přiletí do místnosti puberťačka Lída.
„Jak jsi na to přišla? Navíc dědovi hned všechno oblečení spálili. Nastavil na koleje bomby pod Hitlerovo vlak. To se neodpouští. Nepředpokládali, že by je ještě kdy oblékl,“ odvětí klidně babička.
„Jak to tedy bylo?“ nenechá se odbýt Lída.
„Sedni si. Musíš mi ale slíbit, že o tom nikde nebudeš mluvit. Je sice čtyřicet let po válce, ale spousta lidí má ještě pořád zkreslený představy. Zbytečně bys kvůli tomu měla problémy“ upře na Lídu káravý pohled.
„Slibuju,“ dušuje se.
„S dědou jsme přijeli do Vídně na začátku války. Měl tam maminku. Ona Židovka, on po ní. Myslel si, že se ve Vídni schová. Naiva. Člen odbojové skupiny doufal, že se před českými nacisty ukryje ve velké Vídni. Málo platné, nenechal si to vymluvit. Kontakty měl po celém protektorátu, vyjadřoval se dost jasně, srozumitelně, vystupoval jakbysmet. Navíc ti jeho revolucionáři konali stále razantněji, takže nacisti neměli ve finále ani proč pochybovat“ položí stará žena odevzdaně ruce do klína.
„Měl strach? Byla jsi přece těhotná,“ reaguje napjatě vnučka.
„To ano, bál se. Měli jsme plán. Kdyby ho chytili, měla jsem připravené nové dokumenty, nikde o něm ani zmínky. Když jsem je přinesla domů, plakal. Nedokázal si představit, že by jeho drobečkové nebyli Sivákovi,“ ukápne i po letech babičce slza.
„Vždyť ho ale nakonec zatkli. A my Sivákovi jsme,“ kroutí nechápavě hlavou Lída.
„Kočičko, protože měl pořád hlavu v oblacích. Špacíroval si to jednou kolem Schönbrunnu, otáčel se za nějakou krasavicí…“
„No babi, to není možný, jak to můžeš vědět,“ reaguje rozhořčeně.
„Protože mi to sám přiznal. Jak já byla tenkrát rozčilená. Věděl, že musí s pravdou ven, mlžení by mně akorát ještě víc vytočilo. Navíc neuměl lhát, červenal se jak malá holka. Chápeš to? Vytratí pro nás v tu chvíli nejdůležitější lejstra pár týdnů po vydání. Neměl zapnutou náprsní kapsu a jak se za ní otáčel, zkrátka a jednoduše mu z ní vypadly. Muselo to plesknout o zem, ale tvůj euforickej děda si toho ani nevšiml.“
„Co jste dělali? To mohl být docela průšvih. Co kdyby je někdo našel?“ nadskakuje napjatě Ludmilka.
„Asi při nás stáli všichni svatí. O další jsme se už ani nepokoušeli. Jacob, děda víš, dělal revoluci a já měla každým dnem rodit. Do toho přišla ta zpropadená akce Koleje. Kolikrát já si říkala, jestli chce víc zachránit vlast nebo si jen pošimrat ego. Nosil se jak páv. Chlap se vším všudy, bojuje, nejspíš dokáže zplodit syna a ještě navíc na něj letí ženské. Měly na co. Ludmilko, viděla jsi někdy jeho fotku? Škoda, že tenkrát neexistovaly barevné. Byl sice zrzavý, ale jemu to slušelo. Když zamrkal, měla jsem kolikrát pocit, že mne ty dlouhé řasy hladí na dálku,“ zlehka rukou obkreslí vlnky jemného zavanutí.
„Vidíš, zase jsem se zasnila. Chybí mi,“ hledí do dáli a po tváři jí už bez uzardění stékají slzy.
„To je hezký babi. Taky bych chtěla jednou někoho takového potkat,“ podepírá si bradu vnučka.
„Přála bych ti to. Obdivovala jsem jeho statečnost a jak dokázal ostatní nadchnout pro svou myšlenku. Trochu manipulátor, ale dávalo to smysl,“ neznatelně bouchne do stolu.
„No jo, ale zemřel. Navíc jste za to dost trpěli,“ kroutí hlavou Lída.
„Trpěli bychom tak jako tak. Otec dětí Žid, matka konvertovala. Takhle jsme měli být alespoň na co pyšní. I když jeho to odhodlání stálo život. Prý bojoval do poslední chvíle. Při výslechu neprozradil jediné jméno. I tu bombu tenkrát instaloval sám. On s jeho droboučkou postavou. Chápeš to? Bratři revolucionáři byli už tak podělaní, že mu na ty koleje prý ani nepřišli pomoct.
Promiň kočičko, nechala jsem se unést.
Dodneška nechápu, proč mu svěřili do rukou elektřinu, když věděli, že doma sotva přitluče hřebík. Teoreticky to měl naplánované do posledního puntíku, ale že mu nevyletí jiskra, s tím nepočítal. Stál tam tak dlouho, dokud ho nenačapala hlídka. Pak už to šlo ráz na ráz. Odvoz, výslechy a konec,“ mačká si nervozitou palce u rukou.
„A co jsi tedy dělala na tom velitelství?“ nemůže pořád pochopit vnučka.
„Hloupacatost mládí, jinak si to dneska neumím vysvětlit, holčičko. Myslela jsem si, že když mně uvidí s pupkem, pustí ho. V momentě, kdy jsem tam přišla, už byl nejspíš mrtvý. Ludmilko, počkej, něco mám schované. Všechno vlastně nespálili. Na krku nosil přívěsek s mojí fotkou, na rubu bylo napsáno Mám tě rád,“ ukazuje hrdě ošoupaný oválek stařenka.
„Nebreč babi, děda byl kabrňák,“ šeptá Lída a hladí babičku po vlasech.
„Jak to tedy bylo?“ nenechá se odbýt Lída.
„Sedni si. Musíš mi ale slíbit, že o tom nikde nebudeš mluvit. Je sice čtyřicet let po válce, ale spousta lidí má ještě pořád zkreslený představy. Zbytečně bys kvůli tomu měla problémy“ upře na Lídu káravý pohled.
„Slibuju,“ dušuje se.
„S dědou jsme přijeli do Vídně na začátku války. Měl tam maminku. Ona Židovka, on po ní. Myslel si, že se ve Vídni schová. Naiva. Člen odbojové skupiny doufal, že se před českými nacisty ukryje ve velké Vídni. Málo platné, nenechal si to vymluvit. Kontakty měl po celém protektorátu, vyjadřoval se dost jasně, srozumitelně, vystupoval jakbysmet. Navíc ti jeho revolucionáři konali stále razantněji, takže nacisti neměli ve finále ani proč pochybovat“ položí stará žena odevzdaně ruce do klína.
„Měl strach? Byla jsi přece těhotná,“ reaguje napjatě vnučka.
„To ano, bál se. Měli jsme plán. Kdyby ho chytili, měla jsem připravené nové dokumenty, nikde o něm ani zmínky. Když jsem je přinesla domů, plakal. Nedokázal si představit, že by jeho drobečkové nebyli Sivákovi,“ ukápne i po letech babičce slza.
„Vždyť ho ale nakonec zatkli. A my Sivákovi jsme,“ kroutí nechápavě hlavou Lída.
„Kočičko, protože měl pořád hlavu v oblacích. Špacíroval si to jednou kolem Schönbrunnu, otáčel se za nějakou krasavicí…“
„No babi, to není možný, jak to můžeš vědět,“ reaguje rozhořčeně. „Protože mi to sám přiznal. Jak já byla tenkrát rozčilená. Věděl, že musí s pravdou ven, mlžení by mně akorát ještě víc vytočilo. Navíc neuměl lhát, červenal se jak malá holka. Chápeš to? Vytratí pro nás v tu chvíli nejdůležitější lejstra pár týdnů po vydání. Neměl zapnutou náprsní kapsu a jak se za ní otáčel, zkrátka a jednoduše mu z ní vypadly. Muselo to plesknout o zem, ale tvůj euforickej děda si toho ani nevšiml.“
„Co jste dělali? To mohl být docela průšvih. Co kdyby je někdo našel?“ nadskakuje napjatě Ludmilka.
„Asi při nás stáli všichni svatí. O další jsme se už ani nepokoušeli. Jacob, děda víš, dělal revoluci a já měla každým dnem rodit. Do toho přišla ta zpropadená akce Koleje. Kolikrát já si říkala, jestli chce víc zachránit vlast nebo si jen pošimrat ego. Nosil se jak páv. Chlap se vším všudy, bojuje, nejspíš dokáže zplodit syna a ještě navíc na něj letí ženské. Měly na co. Ludmilko, viděla jsi někdy jeho fotku? Škoda, že tenkrát neexistovaly barevné. Byl sice zrzavý, ale jemu to slušelo. Když zamrkal, měla jsem kolikrát pocit, že mne ty dlouhé řasy hladí na dálku,“ zlehka rukou obkreslí vlnky jemného zavanutí.
„Vidíš, zase jsem se zasnila. Chybí mi,“ hledí do dáli a po tváři jí už bez uzardění stékají slzy.
„To je hezký babi. Taky bych chtěla jednou někoho takového potkat,“ podepírá si bradu vnučka.
„Přála bych ti to. Obdivovala jsem jeho statečnost a jak dokázal ostatní nadchnout pro svou myšlenku. Trochu manipulátor, ale dávalo to smysl,“ neznatelně bouchne do stolu.
„No jo, ale zemřel. Navíc jste za to dost trpěli,“ kroutí hlavou Lída.
„Trpěli bychom tak jako tak. Otec dětí Žid, matka konvertovala. Takhle jsme měli být alespoň na co pyšní. I když jeho to odhodlání stálo život. Prý bojoval do poslední chvíle. Při výslechu neprozradil jediné jméno. I tu bombu tenkrát instaloval sám. On s jeho droboučkou postavou. Chápeš to? Bratři revolucionáři byli už tak podělaní, že mu na ty koleje prý ani nepřišli pomoct.
Promiň kočičko, nechala jsem se unést.
Dodneška nechápu, proč mu svěřili do rukou elektřinu, když věděli, že doma sotva přitluče hřebík. Teoreticky to měl naplánované do posledního puntíku, ale že mu nevyletí jiskra, s tím nepočítal. Stál tam tak dlouho, dokud ho nenačapala hlídka. Pak už to šlo ráz na ráz. Odvoz, výslechy a konec,“ mačká si nervozitou palce u rukou.
„A co jsi tedy dělala na tom velitelství?“ nemůže pořád pochopit vnučka.
„Hloupacatost mládí, jinak si to dneska neumím vysvětlit, holčičko. Myslela jsem si, že když mně uvidí s pupkem, pustí ho. V momentě, kdy jsem tam přišla, už byl nejspíš mrtvý. Ludmilko, počkej, něco mám schované. Všechno vlastně nespálili. Na krku nosil přívěsek s mojí fotkou, na rubu bylo napsáno Mám tě rád,“ ukazuje hrdě ošoupaný oválek stařenka.
„Nebreč babi, děda byl kabrňák,“ šeptá Lída a hladí babičku po vlasech.
