Psaní je anarchie - napsala Zuzka Smolová

(Referát z učebnice Kouzlo psaní knih - kapitola Umělecká záhada)

Popravdě si myslím, že čím víc se člověk snaží naučit něco mechanicky, tím víc si ublíží. No, vlastně ne sobě, ale dílu, které vytváří.
Na střední, což mimochodem byla stavebka, nám náš profesor už v prváku říkával: „Nedělejte ty výkresy mechanicky! Musíte to tam cítit, vědět, kam dát příčku a kam dát větší okno nebo širší dveře.“ 

Troufám si říct, že když tahle poučka mohla dokonale platit v něčem tak matematicky propracovaném, jako je stavitelství, zákonitě musí platit i v jakémkoli jiném odvětví. Přirovnám psaní beletrie ke stavbě domu. Každý dům má svá vlastní pravidla, dle kterých byl navržen. Nemůžeme srovnávat například Svatovítskou katedrálu s Tančícím domem.

Všichni víme, že každý dům musí mít precizně navržené pevné základy, aby vůbec stál a co víc – aby vydržel stát.

Výborně, to máme zasazení do žánru a vymyšlení zápletky.
Pak víme, že dům musí mít okna, kterými vidíme ven, a dveře, které budou spojovat jednotlivé místnosti. Tak, jako by dějové obrazy měly čtenáře posouvat v ději a umožňovat mu vidět to, co autor chce, aby bylo vidět. Nakonec musí mít stavba střechu, díky které bude to, co už jsme vystavěli v bezpečí. A to by měl být náš styl psaní. Něco, co zastřeší celý ten dokonalý nápad, jaký jsme dostali a ty perfektní dějové zápletky, které v něm jsou. A stejně jako na střeše nám nesmí vzniknout místo, kde by se nám hromadila voda, nám v prezentování děje nesmí vzniknout místo, kde by se hromadily čtenářovy otázky.

Pokud v díle neplatí zákonitosti, zhroutí se stejně, jako dům bez správných základů, nebo bude snadno znehodnocené mystifikací čtenářů, stejně jako by byl dům znehodnocen protékající střechou. No anebo zapomeneme v jedné místnosti dveře a nikam se neposuneme.
Ale pozor, i přílišná propracovanost může uškodit.

Líbila se mi v učebnici použitá věta , že když je na jevišti flinta, musí se s ní vystřelit. I když je v dalším odstavci popřeno i toto. Je-li naším cílem čtenáře během děje mást a klást mu falešná vodítka, prosím. Nechte tam ty flinty viset. Ale nenuťte toho chudáka být pořád v napětí, kdy se vystřelí, protože pokud nevystřelíte, jeho zklamání bude znásobené právě intenzitou, s jakou výstřel očekával.
Ale tohle jsou jen ta obecná pravidla. Aby se člověk stal dobrým spisovatelem, zřejmě se musí narodit s talentem a s citem. I zdánlivě nefunkční věci jde vystavět tak, že čtenáře mohou bavit. Podle mě jde hlavně o to, aby se autor držel myšlenky toho, jaké má dílo být. Má-li vás celou dobu mrazit v zádech, nebo má-li to být cynicky působící tragikomedie.

A tak se dostáváme z obecných rad k doporučením. Pište, pište, pište. Experimentujte. Pokládejte si sami otázku, jestli byste si to, co vám právě vzniká pod rukama, sami přečetli. Jestli by vás to bavilo. Jestli byste nepřeskočili pasáž, kterou právě píšete. A pokud si odpovíte, že ne, dobře. Určitě nebudete jediný ze sedmi miliard lidí na planetě, komu se to líbí.
Teď velmi nepřesně použiji slova Sebastiena de Castella, autora young adult série Divotvůrce: „Pokud se vám líbí příběhy, které jsou hrozné klišé, s postavami, které jsou také klišé, a celý váš příběh bude vlastně klišé, tak ho napište. Určitě nebudete jediný s takovým názorem a najdou se i další, kteří si to přečtou.“ A Sebastien asi ví, o čem mluví. Jeho přátelé ho od vydávání Divotůrce celkem odrazovali, ale přesto se z toho stal jeden z bestsellerů z YA žánru. Tento autor nám jasně ukazuje, že když to napíšeme čtivě s dobře vystavenou zápletkou a špetkou originality, určitě oslovíme nejednoho čtenáře.
Jaký je tedy závěr? Psaní je umění. Jsou zde nějaká pravidla, která tvoří onu pomyslnou kostru literatury, ale to tělo už musíte udělat vy. Jak bude vypadat a fungovat je na vás. Je to tak trochu anarchie. Experimentujte, dejte prostor fantazii, vžijte se do postav a dejte každé z nich kus sebe. Jenom to tělo úplně nepokažte, protože o mrzáka, který třeba ani nebude ničím speciálním vynikat, bohužel nikdo zájem mít nebude.