Jan Renčín z Dlouhé Třebové směřoval roku 1862 bez „přestupní stanice“ hned do Minnesoty. Mladý stát ležící na hranicích s Kanadou v oblasti Velkých jezer nové obyvatelstvo potřeboval. Plnohodnotným 32. státem USA se stal až roku 1858. Na území, které je téměř třikrát větší než dnešní Česká republika (225 161 km2) žilo tehdy jen minimum obyvatel. Úžasná scenérie „země deseti tisíců jezer“ s půvabným oficiálním mottem „Hvězda severu“ nebyla přitom hlavním lákadlem evropských přistěhovalců. Jejich cílem se stal v 60. letech hlavně prérijní obilný pás táhnoucí se v jižní části země.
Do této zaslíbené země přijel čtyřicátník Jan Renčín s manželkou Kateřinou a třemi dětmi. Lze říci, že jeli vlastně tak trochu mezi sousedy, kteří jim už v předchozích letech prošlapali cestičku. České obyvatelstvo z Východních Čech se zde úspěšně rozrůstalo. Například v okolí městečka pojmenovaného na počest staré vlasti Litomyšl, hlavně kolem osady Nejsvětějšího srdce Páně, bylo v roce 1865 usazeno už 350 rodin z kraje od Litomyšle, Dolní Dobrouče, Dlouhé Třebové, České Třebové, Přívratu, Němčic a Svinné, přičemž první osadníci sem přibyli v roce 1853. Byli to podle historiků bratři Antonín, Jan a František Sýkorovi, Václav Vaňous, Josef Hudrle, Antonín Fisher, František Skalický, Bernard Pirkl, Josef Skalický, Josef Klekar, Jiří a František Motlové. Postupně přijížděli další sedláci s rodinami: Stránský, Wacek, Habermann, Kabát, Mašek, Wenzl, Šouba, Hondl, Kasper, Kaplan, Ripka. Usazovali se zde jak Češi, tak jejich německy mluvící krajané, kteří společně vytvářeli katolické komunity. Dalo by se říci, že zde bylo několik „českých okresů“ s obcemi a městečky pojmenovanými „po česku“. Většinou existují dodnes. Vedle zmiňované Litomyšle to je Nová Praha, v okrese Pierce se nachází zase obec Cermna aj. Prvními pionýry usazenými ve vedlejším okrese Steele kolem městečka Owatona, kam mířil právě Jan Renčín, byli sousedé Antonín Kubát, Benjamin Fišer, Antonín Sýkora a Jan Zedník. Dále Josef Kaplan a Antonín Šimek, Jan Kovář, František Kubišta a Jan Pávek. Již jen většina příjmení naznačuje, odkud sem přijeli.
Farmář a voják Jan Renčín (1825–1905)
Jan Renčín se usadil na přelomu let 1862 a 1863 v obci Sommerset, právě u Owatony. Stejně jako mnoho dalších ho hnala za moře touha po lepším existenčním uplatnění. Pocházel z mnohočetné rodiny drobných zemědělců, navíc se narodil jako nemanželský potomek. Přišel na svět 10. prosince 1825 v Hrušové č. 21 u Vysokého Mýta, jeho další roky jsou nicméně spojeny s Dlouhou Třebovou. Otec Johan Renčín (*1802) se při svém sňatku s Annou Jeništovou v roce 1827 k nemanželskému výhonku přiznal a Jan tak vyrůstal s dobrou desítkou dalších polorodých sourozenců. Z domova odešel při prvnímu sňatku, jeho manželka bohužel zhruba po roce bezdětného manželství zemřela. V listopadu 1855 si třicetiletý vdovec Renčín bere v Dlouhé Třebové za ženu Kateřinu Kubištovou (8. listopadu 1832), dceru místních usedlíků Františka Kubišty a Anny Šoubové z čísla 59.
První tři malé ratolesti si Renčínovi přivezli do Ameriky z Čech. Byli to Barbora (1856), Františka (1858) a Jan (1860). Manželka Kateřina musela evidentně překonávat nepříjemnosti námořní cesty v požehnaném stavu. Dcerka Rosalia Renchin se totiž narodila krátce po příjezdu dne 11. 12. 1862 už ve Státech. Za moře odjela i část manželčiných příbuzných. Zejména její dvojče Barbora s manželem Janem Kovářem, jakož i její starší bratr Ignác Kubišta.
Příjezd Renčínových je zasazen do atmosféry války Jihu proti Severu, které se s velkým nasazením účastnily i jednotky mladého státu včetně řady novopečených osadníků. Dodnes je oslavován 1. dobrovolnický pluk minnesotské infanterie. Konce bojů se účastnil na straně Unie i farmář Jan Renčín. Přestože šlo už jen o menší šarvátky, byl to pro něj v jeho věku 40 let trochu riskantní podnik, hlavně když vezmeme v úvahu, že doma bylo pět hladových krků. Přihlásil se v březnu 1865 jako dobrovolník právě do onoho slavného pluku. Vojenská anabáze Janovi sice v témže roce skončila, nicméně historické anály hovoří o tom, že mu později (1888) byla přiznána armádní penze, a to s poznámkou „za invaliditu“.
Nejen dochovaná fotografie Johna Renchina a jeho velké rodiny hovoří o tom, že to byl – řečeno dnešním jazykem, fešák s pěknou tváří, hustou kšticí a pěstěným vousem. Soupiska rekrutů nás informuje, že měl modré oči, hnědé vlasy a tmavou pleť. Byl na svou dobu poměrně vysoký, bez pár milimetrů měřil 180 cm, což přišlo armádní krejčí o trochu dráž kvůli uniformě v „nadměrné velikosti“. Několikaměsíční služba byla pro jeho rodinu spolu s půdou získanou na základě nového zákona v zásadě slušným příspěvkem do začátků. John si „válkou“ vydělal minimálně na pár koní, což představovalo tehdy kolem stovky dolarů. Za službu platili vojáci měsíční žold ve výši 33,33 USD. Přestože utrpěl zranění, nijak nepříznivě se to nepodepsalo na jeho dalších životních osudech, rodinných i pracovních. Během necelých deseti let se na jejich farmě narodilo ještě šest potomků: Frank, Anton, Agnes, Anna Frances, Eva Katerina a jako poslední Mary Josephine (1874–1954).
V roce 1880 žilo v Sommersetu, kde farmařili, na 130 rodin, z nichž mnohé pocházely z Čech. Janovy děti tak měly kde vybírat své partnery. Barbora se provdala za Jana Kvasničku, Františka za Vincenta Wencla, nejstarší John si vzal Cecílií Žákovou. Rosálie se vdala za Ferdinanda Remerta, Frank se oženil s Emilií Hondl, Agnes se provdala za Johna Šoubu a Anna za Franka J. Kaspera. Eva Kateřina zůstala svobodná. Nejmladší syn Anton zemřel předčasně v roce 1889. Zajímavý je osud poslední dcery Mary, která se v roce 1895 provdala za stejnojmenného mládence, sousedova syna Jana Františka Renčína. Jeho rodiči byli Anton Renčín a Františka Seykorová z Dlouhé Třebové.
John Renchin se určitě těšil dobrému zdraví, hospodařil ostatně ještě se sedmi křížky na krku. Podle testamentu se domohl značného jmění. Pouze polnosti byly odhadnuty na více než 13 tisíc dolarů. Poslední vůli pořídil až 18. června 1902. Svým dcerám odkázal po tisíci dolarech v hotovosti, po stovce vnukům od zesnulé dcery Barbory. Po smrti choti Kateřiny (1919) byla půda rozdělena rovným dílem mezi všechny děti. Jan Renčín zemřel 24. srpna 1905 ve věku nedožitých 80 let. Odpočívá na hřbitově Nejsvětějšího Srdce Páně v obci Owatonna. Sem byla poté uložena i choť Kateřina. Nositeli rodového jména jsou dodnes potomci jeho synů Johna a Franka Renčínových.
