Napsala jsem mu, když jsem byla s přáteli. Popíjeli jsme samozřejmě jen nealkoholické nápoje, protože v 17 přece nemůžeme pít alkohol. Takže tu odvahu svedu na energii, kterou jsem cítila z přátel, nikoli na návykové látky bořící zábrany.
Trvalo mu, než odepsal na moji krátkou zprávu, jestli bychom někdy někam zašli. Kontrolovala jsem mobil každou minutu a nevěděla, jestli si nadávat, proč jsem to dělala, nebo doufat, že kývne.
A zčistajasna se stala právě ta druhá možnost.
A zčistajasna se stala právě ta druhá možnost.
„Jasně, proč ne,“ zněla jeho odpověď.
Malém jsem omdlela štěstím.
Nejzajímavější den mého života teprve přišel. Bylo to asi do týdne od naší první zprávy vůbec. Došla jsem k baru, kde jsme měli sraz. Ještě v odrazu výlohy jsem kontrolovala jak vypadám, a když jsem uznala, že jsem dostatečně reprezentativní, otevřela jsem dveře. Zdálo se mi, že ani skřípání pantů nedokáže přehlušit moje srdce. Pak na mě zamával. Převalila se přese mě vlna nervozity, ale usmála jsem se a sedla si proti němu.
Malém jsem omdlela štěstím.
Nejzajímavější den mého života teprve přišel. Bylo to asi do týdne od naší první zprávy vůbec. Došla jsem k baru, kde jsme měli sraz. Ještě v odrazu výlohy jsem kontrolovala jak vypadám, a když jsem uznala, že jsem dostatečně reprezentativní, otevřela jsem dveře. Zdálo se mi, že ani skřípání pantů nedokáže přehlušit moje srdce. Pak na mě zamával. Převalila se přese mě vlna nervozity, ale usmála jsem se a sedla si proti němu.
Sledovala jsem každou část jeho obličeje, na který jsem už od prváku koukala na chodbách školy. Na každé tetování, co měl na rukou. Na rty, které mluvily a mluvily a já se konečně cítila dobře.
Byli jsme spolu celkem 9 hodin. Nachodili jsme snad deset kilometrů křížem krážem městem, navštívili snad stejný počet barů a vypili dvakrát tolik svařáku, abychom se zahřáli. Neustále jsme si měli o čem povídat a já se cítila přímo požehnaně, že právě já tu s ním trávím tolik času a dozvídám se o něm tolik věcí, zatímco všechny ostatní spolužačky si o něm ledatak psaly do deníčku. A zjistila jsem, že i pro něj bylo pozvání ven spontánní výzva, kterou by si normálně nedovolil.
Byli jsme spolu celkem 9 hodin. Nachodili jsme snad deset kilometrů křížem krážem městem, navštívili snad stejný počet barů a vypili dvakrát tolik svařáku, abychom se zahřáli. Neustále jsme si měli o čem povídat a já se cítila přímo požehnaně, že právě já tu s ním trávím tolik času a dozvídám se o něm tolik věcí, zatímco všechny ostatní spolužačky si o něm ledatak psaly do deníčku. A zjistila jsem, že i pro něj bylo pozvání ven spontánní výzva, kterou by si normálně nedovolil.
Asi jsem měla štěstí.
Byla půlnoc, když mě doprovodil jako správný džentlmen na zastávku autobusu, odkud jsem musela jet domů. Pevně jsme se objali a já doufala, že růž ve tvářích se mi podaří svést na všechen ten svařák, co jsme vypili. Nasedla jsem do autobusu a usnula.
Probudila jsem se osm kilometrů za svým bydlištěm, což by možná nebyl problém, kdyby nebyly skoro dvě hodiny ráno a prosinec. Ale statečně jsem se dostala pěšky domů a stihla mezitím vystřízlivět. Když jsem sebou konečně plácla doma do postele, celý den se mi zdál tak neskutečný, že jsem se musela držet, abych se nezačala smát a neprobudila mámu. Popadla jsem mobil a všimla si zpráv od něj.
„Jak jsi dojela?“
„V pořádku, jen jsem přejela zastávku a musela jít skoro dvě hodiny pěšky,“ odpověděla jsem popravdě.
„Ale neeee. Promiň, neměl jsem tě nechat pít. Mám na tebe špatnej vliv koukám,“ zněla další zpráva od něj. Smějící se emotikony, které v ní použil, přesně odpovídaly mé náladě.
Tomuhle už jsem se musela zasmát. Před spaním jsem mu napsala poslední zprávu, která obsahovala vtípek, jakým jsme se celý den bavili:
Byla půlnoc, když mě doprovodil jako správný džentlmen na zastávku autobusu, odkud jsem musela jet domů. Pevně jsme se objali a já doufala, že růž ve tvářích se mi podaří svést na všechen ten svařák, co jsme vypili. Nasedla jsem do autobusu a usnula.
Probudila jsem se osm kilometrů za svým bydlištěm, což by možná nebyl problém, kdyby nebyly skoro dvě hodiny ráno a prosinec. Ale statečně jsem se dostala pěšky domů a stihla mezitím vystřízlivět. Když jsem sebou konečně plácla doma do postele, celý den se mi zdál tak neskutečný, že jsem se musela držet, abych se nezačala smát a neprobudila mámu. Popadla jsem mobil a všimla si zpráv od něj.
„Jak jsi dojela?“
„V pořádku, jen jsem přejela zastávku a musela jít skoro dvě hodiny pěšky,“ odpověděla jsem popravdě.
„Ale neeee. Promiň, neměl jsem tě nechat pít. Mám na tebe špatnej vliv koukám,“ zněla další zpráva od něj. Smějící se emotikony, které v ní použil, přesně odpovídaly mé náladě.
Tomuhle už jsem se musela zasmát. Před spaním jsem mu napsala poslední zprávu, která obsahovala vtípek, jakým jsme se celý den bavili:
„To teda máte, pane profesore,“ přitakala jsem.
