Tajemství pod Lemberkem - napsala Bohuna Kopřivová

"Kluci mám nápad," řekla Květa partě kluků. "Slyšela jsem, že pod Lemberkem je prokopanej tunel až do Jablonnýho pod kostel."

"Nekecej," řekl uznávaný šéf klanu Véna, zvaný Vševěd. 

"Ale já to slyšel taky, ale možná tam budou ještě schovaný Němci. Táta říkal, že jich je tu ještě plno. Všechny neodsunuli," poznamenal Rosťa. 

"Takže já bych to zkusil," rozhodl Véna.

"Já tedy ne," nesouhlasil další. "Co když nás zabijou, mají ještě zbraně."

"To si celý ty, Mazánku," odpověděl Vševěd, "ještě se zeptej maminky, jestli tam smíš."

Každé historické místo má svá tajemství. Pod původním hradem, dnes již zámkem Lemberk, je mnoho různých děr a jeskyní. Většinou jsou již zamřížované, aby tolik nelákaly zvídavé lidi. Ale i tak v podhradí zámku cítíte jakési tajemno, které vás obklopuje při procházce. Krásné pískovcové skály, porostlé mechem a borovicemi se tyčí nad pěšinou, kolem které teče potůček z rybníka a pramene léčivé vody Zdislaviny studánky, kam si dodnes chodí pro vodu mnoho lidí.

A právě tady si hrály čtyři děti. 

"Co když mají ti Němci zbraně?" špitla Květa. "To já bych se asi taky bála."

"Tak proč jsi to navrhovala, když teď jsi celá podělaná?" zlobil se Véna. "Já to považoval z bezva nápad. Museli bysme si vzít baterky a taky křídu, abysme se neztratili a mohli se vrátit zpátky," začal organizovat Vševěd, který už měl jasný plán na začínající prázdniny. 

"A taky gumáky, kdyby tam byla voda nebo krysy," dodal další. 

"Krysy jo? Tak těch se bojím. A Němců taky, tak to si rači půjdu hrát s holkama a těma přiblblejma panenkama."

"Jak chceš, ale bude to napínavý..."

"Takhle trhat partu, asi sme tě neměli brát mezi sebe, když seš takovej srab. Di si klidně přebalovat ty svoje posraný nány."

"Tak já s vámi tedy půjdu, ale nesmíte mě nechat vzadu."
"A nemáme tě nosit v nosítkách?"
"Seš blbej nebo co?"
"Tak je tedy dohodnuto, jde se a sejdeme se zejtra odpolko ve dvě. Já musím ráno pást husy a Květa určitě kozy, cha, cha. A Mazánku, ty se hlavně neptej mámy, stejně by tě nepustila, a ještě by to práskla našim. Sraz si dáme až pod Lemberkem, ať nás všichni nevidí a nikomu ani muk, jasný? Tak čau."

Nikdo ze členů výpravy se nemohl dočkat druhého dne. Každému se honily hlavou jiné myšlenky. Jedna však byla společná. Tak jsou tam ty Němci?

"Čau, kde zas máme Mazánka? To zas vše vyžvanil mamince a ta ho zavřela doma, jako vždycky."

"Nediv se jí," obhajovala ho Květa, "má jen jeho a sama je nemocná."

"No jó, naše blahoslavená Zdislava."

"Vy jste fakt blbý."

Zdislava byla chotí zakladatele hradu ve 13. století pana Havla a ona sama měla léčitelské schopnosti, pomáhala všem potřebným a pro své zázraky byla blahořečena a nyní již i kanonizována. Jejím přičiněním se postavil v blízkém městečku Jablonném v Podještědí klášter a špitál a později i kostel. Pod kostelem jsou katakomby, kde má hrob i Zdislava. Je tam mnoho různých chodeb. Ta největší je zavalena obřím kamenem a o ní se toho mnoho povídá dodnes... 

Šéf party začal řídit celou akci: "Nejdřív musíme vybrat díru, kudy polezeme."

"Já vzal ještě mámě prádelní šňůru, třeba se bude hodit," vytáhl zašmodrchané klubko z kapsy Rosťa.
"Máte všichni batérky a holínky?" zkontroloval nás Véna. "Tak bezva."

"Já si myslím, že by byla nejlepší ta největší za tím malým rybníčkem. Je těžko přístupná, zkusíme se k ní přebrodit. A pokud to bude hluboký, tak se k ní musíme spustit se shora po tý šňůře."
Květa jen poznamenala: "... ale udrží nás, nevypadá moc dobře."
"Tak ji dáme dvojitě a neruš," utnul ji Vševěd. "První půjdu já, mám nejvyšší boty po fotrovi a tak to zkusím. Jde se k rybníčku."

Malý rybníček byl těsně pod skalou, samý žabinec a kolem zarostlý trávou a vřesem. Po zbytku tmavé hladiny se proháněly potápky a dětem začal připadat dost nebezpečný. Hrdinství trochu vymizelo i z tváře Vševěda, ale nechtěl to dát na sobě znát.
"Dejte mi provaz, kdyby to bylo hluboký nebo mě něco kouslo. A držte to pořádně."
Jištěný prádelní šňůrou se vydal vpřed. Hned při prvním kroku poznal, že se zem pod ním houpe. Nedal se odradit a pomalu pokračoval dál.

Zem se pod ním stále víc a víc propadala, bahno měl již do poloviny holínek. A najednou uklouzl, sedl si na zadek, zahučel do vody a pustil se šňůry. 

"Pomóc, pomóc!" začal volat na kamarády. Mrskal sebou v bahnité vodě jak malý hroch a snažil se postavit na nohy. Nešlo to, stále více a více zapadal do bahna. 

"Hoďte mi šňůru, jinak se odsud nedostanu." 

Po několikátém pokusu se to podařilo.
"Tahejte pomalu, ztrácím holínky, vy blbci." 

"Stop, netahejte, to je průser, jedna se mi vyzula a nikde tu není. Táta mě zabije."
Po dlouhém hledání holínky, která kamsi zmizela se Vševěd musel smířit s tím, že se bota už nenajde a že bude nejen pořádný výprask, ale i domácí vězení. A to teď na začátku prázdnin. S velkou námahou vylovily děti alespoň zmazaného kamaráda, umyly ho v zázračné vodě Zdislaviny studánky, ale gumáku nepřičarovala. Přeci jen to nejsou Lurdy.