 |
| Elliot Jačků, Fakulta designu a umění v Plzni |
Temnota, která svým černým závojem zahalila celé okolí, mi zcela znemožnila identifikovat místo, kde jsem se ocitl a nebýt chabého světla, jež z neznámého důvodu vycházelo zrovna ze mě, myslel bych, že mám víčka stále pevně semknutá. Běžně lidem vyprávím, že jsem tam stál, obklopen čímsi tajemným, já sám, ale obávám se, že to není úplně trefné tvrzení a nerad bych kohokoliv mystifikoval mylnou informací. Spíše než mé bytí, tam postávalo cosi - zformované z nehmotné lidské schránky. Nechci to nazývat duší. Myslím, že by se dalo klidně hovořit o jakémsi odloučeném vědomí, nakumulovaném v jednom místě do neurčitého patvaru.
Najednou se vše dalo do pohybu. Temnota kolem proudila pomalým tempem v kruzích. Připomínala větrný vír a já se nacházel v samotném jeho středu, takzvaném oku, obklopen zvláštním druhem ticha - tichem, které neuklidňovalo, ale křičelo a dráždilo můj sluch, přestože nebylo nic slyšet… snad jen dunivé, nevýrazné zvuky, přicházející v pravidelných intervalech, ozvučovaly to nesnesitelné prázdno. Mohu se jen domnívat, zda jsem slyšel tlukot vlastního srdce či nikoliv.
Vířivou zeď protrhla nepatrná průrva a propustila dovnitř ostrou zář zvenčí, přesně takovou, kterou si člověk ihned spojí s přítomností andělů, i když žádného osobně nepotkal, avšak z okolní atmosféry jsem dobře rozpoznal, že Ti mě svou návštěvou rozhodně nepoctili. Stále se zvětšující skulina znásobila zdroj nepřirozeného světla na maximum, blížícího se stále rychleji. Pohybovalo se to. Naskytl se mi pohled na neskutečnou scenérii. Bledá ruka s dlouhými štíhlými prsty si našla cestu skrze oči oslepující portál. Protrhla ho a zdálo se, jakoby zář, s tajemnou, přicházející siluetou, vymizela. Po paži následoval zbytek těla. Dovnitř vpadla tajuplná bytost a s ní i narůstající mystická atmosféra. Postávala tam ve své výšce a štíhlosti zcela vzpřímeně, tedy až na svěšenou hlavu, což mi odepřelo pohled do její tváře. Škoda.
Byla oděna v prostý černý háv, jenž končil těsně nad kostnatými kotníky a odhaloval tak dvojici bosých nohou. Nejdříve těkala očima hbitě ze strany na stranu. Jakmile je zastavila a spojila pevně naše pohledy, zatajil se mi dech. Cítil jsem se být skenován, doslova propalován párem pronikavých, tmavých očí. Nedivil bych se, kdyby se v nich někdo dokázal ztratit. Ty oči Vás totiž silně vtahovaly do sebe. Nechtěl jsem se od nich odtrhnout, ale zvědavost prozkoumat více vyhrála a já se úspěšně vymanil z jejich pomyslného sevření. Smrtelně bílá tvář kontrastovala s krátkými havraními vlasy, uprostřed rozdělené uhlazenou pěšinkou. Nesmála se, ani nemračila. Dva užší, bledé polštářky ležely nenásilně na sobě a nejevily známku emocí. Špatně se mi popisuje výraz, který osobě pohrával na tváři. Možná žádný přeci jen neměla.
Měl jsem nutkání něco povědět, ale nevyšlo ze mne jediného slova. Vlastně jsem ani nevěděl, co jí chci sdělit. Oplývala tajemstvím, do nějž mě nikdo nezasvětil a než jsem stihl učinit cokoliv jiného, obraz se rozplynul a já se ocitl zpět ve své posteli s pyžamem zcela propoceným. Podivný sen mi později mysl nikterak nezatěžoval. Koneckonců se jednalo jen o sen. Nešlo o nic, čím bych se měl zabývat, přesvědčoval jsem sám sebe.
Na onu čarovnou osobu jsem si dlouho ani nevzpomněl, tedy až do doby, kdy jsem ji spatřil v obchodě a ona se, opředena stejnou tajemnou atmosférou jako tenkrát v noci, náhle mihla mezi regály. Měl jsem co dělat, když se vynořila naproti a zpoza hustých řas mě opět pozoroval tolik povědomý pár pronikavých, temných očí.
Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna tento prapodivný mystický zážitek měl být pro můj život jakýmsi klíčovým momentem… Onen tajuplný zjev je dodnes mým nejlepším přítelem.
