Výměna rolí - napsala Zuzana Smolová

Ilustrace: Zuzana Smolová

„Ts. Zase mi neodepisuje. A já přitom vidím, že byl online. Mi messenger ukazuje, že byl online před pěti minutama! Určitě je zas venku s kamarádama a na mě kašle.“
Člověk se po měsících objeví doma u své matky a místo vřelého přivítání ho čeká nejen salva rozkazů, jak se má zout a kam si odložit batoh, ale také lamentování nad tématem, které nemůžu vystát.
Protočím oči. Rodiče a technologie. Tyhle dvě věci společně vždycky působí tak nemístně, že nevím, jestli je to k smíchu nebo k pláči.
„Nech ho bejt, chudáka,“ zastanu se jejího přítele a hodím si zavazadla do pokoje.

„Nenechám,“ odsekne mi, jako bych byla já její matka a ona moje pubertální děcko. Akorát já jí nemůžu dát zaracha a zabavit jí mobil.
„Nemůžeš bejt stíhačka,“ snažím se ji přesvědčit.
Našpulí rty a natáhne se pro kapesníky. „Ale já nejsem. Já jen chci, aby si mě všímal,“ pronese smutně a teatrálně si otře kapesníkem oči, než se do něj vysmrká.
Pár minut je svatý klid, já si začnu připravovat svačinu a chci si zalít čaj horkou vodou. K mámě se mezitím přitulí náš kocour a spokojeně přede.
„A zase!“ vyjekne z ničeho nic, až mi málem upadne konvice.
„Proboha, co zase?“
„No, zase neodepisuje!“
„Mami, nemůže si tě všímat dvacet čtyři hodin denně. Tak si taky choď ven s kamarádkama, najdi si koníček,“ snažím se jí přesvědčit.
Podívá se na mě, jako bych jí dala políček. 

„A tobě by to jako nevadilo, kdyby tě takhle ignoroval?“
Zavrtím hlavou. „A víš co, ani ne. Já mám ráda svůj volnej čas a vlastně mě pěkně štve, když mi furt někdo píše. Upřímně, kdybych byla na jeho místě, už bych tě měla po krk,“ řeknu jí popravdě.
„Ty potvoro jedna! Určitě mě nemá po krk.“
„A proto ti neodepisuje?“
Zamyslí se. „Určitě neodepisuje proto, že je s nějakou jinou.“
Plesknu se dlaní do čela. „Mami, už po milionté. Nebuď paranoidní.“
„Nejsem paranoidní. Copak tobě by to nevadilo, kdyby byl tvůj přítel někde s nějakou jinou?“
Musím se pořádně nadechnout, abych na ni už nezačala křičet, ale s dětmi musí mít člověk trpělivost. Nejraději bych ji chytla za ramena a třásla s ní, aby se probudila. Třeba kdyby k ní byl návod na použití, psalo by se v něm PŘED POUŽITÍM PROTŘEPAT.
Promnu si kořen nosu, než jí odpovím: „Mami. Ty ale nemůžeš vědět, že je s nějakou jinou.“ Řeknu to sice klidně, ale už s poněkud iritovaným tónem v hlase.
Zvedne obočí. „Takže by ti to teda nevadilo?“
Rozhodím rukama. Tak agresivně, až se vyleká kocour a rychle seskočí z gauče. 

„Ne. Nevadilo. Ať si chodí ven s jinejma holkama. Já bych svýmu příteli totiž věřila, že mě nepodvede. A ty bys měla taky.“ 

 Chvíli na mě jen zírá tím svým typickým pohledem puberťáka, který je přesvědčený o tom, že má pravdu a vy jste vlastně úplně padlí na hlavu. Pak mě sjede pohledem od hlavy k patě a zavrtí hlavou. 

 „Ty jsi divná, Zuzano,“ odfrkne si.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Er forma

„Ts. Zase mi neodepisuje. A já přitom vidím, že byl online. Mi messenger ukazuje, že byl online před pěti minutama! Určitě je zas venku s kamarádama a na mě kašle.“

            Dcera se po měsících objeví doma u své matky a místo vřelého přivítání ji čeká nejen salva rozkazů, jak se má zout a kam si odložit batoh, ale také lamentování nad tématem, které nemůže vystát.

            Dívka protočila oči. Rodiče a technologie. Tyhle dvě věci společně podle ní vždycky působí tak nemístně, že nevěděla, jestli je to k smíchu nebo k pláči.
            „Nech ho bejt, chudáka,“ zastala se jejího přítele a hodila si zavazadla do pokoje.
            „Nenecham,“ odsekla žena z gauče, jako by byla ona pubertální děcko, a její dcera pro změnu matka. Akorát vlastí potomek jí nemohl dát zaracha a zabavit jí mobil.

            „Nemůžeš bejt stíhačka,“ snažila se jí přesvědčit.

            Matka našpulila rty a natáhla se pro kapesníky. „Ale já nejsem. Já jen chci, aby si mě všímal,“ pronesla smutně a teatrálně si otřela kapesníkem oči, než se do něj vysmrkala.
            Pár minut je svatý klid, dcera hysterické ženy si začala připravovat svačinu a zrovna si chtěla zalít čaj horkou vodou. NA gauč si mezitím vyskočil kocour a spokojeně předl.
            „A zase!“ vyjekla z ničeho nic, až dceři málem upadla konvice.
            „Proboha, co zase?“

            „No zase neodepisuje!“
            „Mami,nemůže si tě všímat dvacet čtyři hodin denně. Tak si taky choď ven s kamarádkama, najdi si koníček,“ snažila se jí přesvědčit.
            Podívá se na ni, jako by jí dala políček. „A tobě by to jako nevadilo, kdyby tě takhle ignoroval?“

 

 

Du forma

 „Ts. Zase mi neodepisuje. A já přitom vidím, že byl online. Mi messenger ukazuje, že byl online před pěti minutama! Určitě je zas venku s kamarádama a na mě kašle.“

Po měsících se objevíte u své matky doma a místo vřelého přivítání vás čeká nejen salva rozkazů, jak se máte zout a kam si odložit batoh, ale také lamentování nad tématem, které nemůžete vystát.
Protočíte oči. Rodiče a technologie. Tyhle dvě věci společně vždycky působí tak nemístně, že nevíte, jestli je to k smíchu nebo k pláči.
„Nech ho bejt, chudáka,“ zastanete se jejího přítele a hodíte si zavazadla do pokoje.

„Nenechám,“ odsekne ona, jako byste byli vy její matka a ona vaše pubertální děcko. Akorát vy jí nemůžete dát zaracha a zabavit jí mobil.
„Nemůžeš bejt stíhačka,“ snažíte se ji přesvědčit.
Našpulí rty a natáhne se pro kapesníky. „Ale já nejsem. Já jen chci, aby si mě všímal,“ pronese smutně a teatrálně si otře kapesníkem oči, než se do něj vysmrká.
Pár minut je svatý klid, vy si začnete připravovat svačinu a chystáte se zalít si čaj horkou vodou. K mámě se mezitím přitulí váš mourovatý kocour a spokojeně přede.
„A zase!“ vyjekne z ničeho nic, až vám málem upadne konvice.
„Proboha, co zase?“
„No, zase neodepisuje!“
„Mami, nemůže si tě všímat dvacet čtyři hodin denně. Tak si taky choď ven s kamarádkama, najdi si koníček,“ snažíte se ji přesvědčit.

A ona se na vás podívá, jako byste jí dali políček. „A tobě by to jako nevadilo, kdyby tě takhle ignoroval?“