„Aničko, co to říkáš?“ okřikl mě táta.
„To mě naučila Marcelka! Scheisse, Scheisse!“ pokračovala jsem hrdě, aniž bych věděla, co to znamená.
„Je to sprosté slovo, a to holčičky neříkaj,“ utnul mě a dál okopával rajčata.
Marcelka byla má sestřenice, jejíž rodiče emigrovali do Švýcarska, když jí bylo šest. Je o deset let starší a poprvé přijela na návštěvu za našimi společnými prarodiči rok po revoluci. Působila na mě jako zjevení z jiného světa. Ze západu mi totiž přivezla nejen své obnošené oblečení, do kterého třeba někdy dorostu, ale i plato kulatých barevných žvýkaček, čtverečkové čokolády Schogetten, gumové medvídky Haribo a hlavně první sprosté slovo. Scheisse. Prý to znamená něco jako „do prkýnka“. Tehdy jsem jí věřila.
„Nauč mě ještě něco německy,“ žadonila jsem. „Ale ne sprostě, aby táta nehuboval.“
„Tak třeba die Kurve, der Kunde. Víš, co to je?“
„No, kurva říká občas děda, když se mu něco nepovede, ale kunde jsem nikdy neslyšela.“
„Víš co, tak se jdi zeptat táty. Aspoň uvidíme, jestli umí německy,“ popichuje mě.
„Tati, víš, co je to kunda a kurva?“ ptám se bezděčně táty, zatímco sestřenice se zpoza rohu škodolibě posmívá.
„Víš co, Aničko, nech si radši to Scheisse,“ odpoví rezignovaně, než aby mi vysvětloval, že mezi slovy kurva a die Kurve je zásadní rozdíl…
