Jaro je období, které vlévá sílu do žil, ale vloni to byl ještě jeden velký zmatek. Síla chyběla. Letos zkouším návrat k sobě samotné. Tak proč nezačít na Velikonoce. Pro věřící nejvýznamnější křesťanský svátek.
Pro mne spíše pohanské pojetí. Oslava jara. Nadechnutí se. A zjišťování, co to ty křesťanské svátky vlastně jsou. A taky trochu povídání pro moje holky. Dělá se to těžko. Základy chybí.
A tak čtu co se kdy dělalo v minulosti, co se kdy dělá před Velikonocemi i jaké tradice se drží v současnosti.
A tak to zkouším aspoň přes kuchyni. To by mohlo oslovit i ostatní, kdyby se to povedlo.
Poctivě jsem si vyhledala ingredience, načetla, že se peče navečer nebo večer, aby bylo připraveno na ráno na Zelený čtvrtek.
Pečivo, kterému se říká Jidáš.
Odhodlání mne neopustilo, ani když jsem začala dělat těsto. Házím všechno do mísy a kvůli své lenosti nevytahuji robota. Nějak se to poddá, myslím si.
A ejhle … zrada. Jakobych nevěřila, že se má člověk s těstem mazlit a dát mu péči. Přestala jsem věřit, že to chce tu invenci. Odbyla jsem to, jako vždycky, když jsem dělala kynuté těsto. Expert na kynuté těsto je u nás Klárka. A já zas nebrala vážně, že to chce důkladnou poctivou ruční práci a nebo aspoň toho robota. Dostala jsem nenápadně přes prsty. No … Jidáš udělal svoje. V křesťanství, když zradil podle dostupných pramenů Krista i u mne v pečení. Spoléhala jsem na to, že kvásek udělá svoje a nějak se to spraví.
A spoléhala jsem na to, že se dá něco trochu ošidit.
A teď to mám.
Jidáše jsem upekla, voní to tu, ale těsto jednoznačně chtělo větší péči. Není to takové nadýchané, jako na obrázcích ani jako když jsem ochutnala Jidáše u někoho jiného dříve.
Nebudu to brát jako životní zradu. Jidášovu zradu. Půjdu v klidu spát a probudím se do Zeleného čtvrtka a poučím se z toho. To bude snazší. Kopřivy na zahradě máme, tak je to v klidu.
Asi skončí ve Velikonoční hlavičce.
Velký pátek bude v pohodě. Pohané věřili, že se voda mění na víno a že je to den spojený s kouzly. K tomu mám blízko. Teda k těm kouzlům. Ale i to víno bych mohla do číše nalít.
Bílá sobota nebude nijak odlišná od jiných sobot. Uklízely se a bílily světničky – to dělám skoro rok. Uklízím v sobotu světnice. Takže to mi půjde. Barvení vajíček bude jako bonus.
Jen z Božího hodu mám zamotanou hlavu už teď. Mělo byl na řadu přijít zase pečení. Sakra, to bude oříšek. Už teď si dávám předsevzetí, že vezmu na milost robota. Třeba bude nakonec milosrdný. A jestli zvládnu upéct beránka, budu to brát jako znamení. Říká se, že kdo ho zbaští, najde ztracenou cestu.
To by chtělo. Někdy ten pocit ztracenosti skutečně mám. Takže jsem to pojistila a na Pondělí Velikonoční pozvala návštěvu. Snad dojdou i s pomlázkou. Zdraví a elán bych do dalších let potřebovala. Tak beru jakýkoliv prostředky, i se nechat sešlehat vrbovými proutky. Me too nebrat, uvítám normální šlohačku.
Bůh ví proč.
A tak čtu co se kdy dělalo v minulosti, co se kdy dělá před Velikonocemi i jaké tradice se drží v současnosti.
A tak to zkouším aspoň přes kuchyni. To by mohlo oslovit i ostatní, kdyby se to povedlo.
Poctivě jsem si vyhledala ingredience, načetla, že se peče navečer nebo večer, aby bylo připraveno na ráno na Zelený čtvrtek.
Pečivo, kterému se říká Jidáš.
Odhodlání mne neopustilo, ani když jsem začala dělat těsto. Házím všechno do mísy a kvůli své lenosti nevytahuji robota. Nějak se to poddá, myslím si.
A ejhle … zrada. Jakobych nevěřila, že se má člověk s těstem mazlit a dát mu péči. Přestala jsem věřit, že to chce tu invenci. Odbyla jsem to, jako vždycky, když jsem dělala kynuté těsto. Expert na kynuté těsto je u nás Klárka. A já zas nebrala vážně, že to chce důkladnou poctivou ruční práci a nebo aspoň toho robota. Dostala jsem nenápadně přes prsty. No … Jidáš udělal svoje. V křesťanství, když zradil podle dostupných pramenů Krista i u mne v pečení. Spoléhala jsem na to, že kvásek udělá svoje a nějak se to spraví.
A spoléhala jsem na to, že se dá něco trochu ošidit.
A teď to mám.
Jidáše jsem upekla, voní to tu, ale těsto jednoznačně chtělo větší péči. Není to takové nadýchané, jako na obrázcích ani jako když jsem ochutnala Jidáše u někoho jiného dříve.
Nebudu to brát jako životní zradu. Jidášovu zradu. Půjdu v klidu spát a probudím se do Zeleného čtvrtka a poučím se z toho. To bude snazší. Kopřivy na zahradě máme, tak je to v klidu.
Asi skončí ve Velikonoční hlavičce.
Velký pátek bude v pohodě. Pohané věřili, že se voda mění na víno a že je to den spojený s kouzly. K tomu mám blízko. Teda k těm kouzlům. Ale i to víno bych mohla do číše nalít.
Bílá sobota nebude nijak odlišná od jiných sobot. Uklízely se a bílily světničky – to dělám skoro rok. Uklízím v sobotu světnice. Takže to mi půjde. Barvení vajíček bude jako bonus.
Jen z Božího hodu mám zamotanou hlavu už teď. Mělo byl na řadu přijít zase pečení. Sakra, to bude oříšek. Už teď si dávám předsevzetí, že vezmu na milost robota. Třeba bude nakonec milosrdný. A jestli zvládnu upéct beránka, budu to brát jako znamení. Říká se, že kdo ho zbaští, najde ztracenou cestu.
To by chtělo. Někdy ten pocit ztracenosti skutečně mám. Takže jsem to pojistila a na Pondělí Velikonoční pozvala návštěvu. Snad dojdou i s pomlázkou. Zdraví a elán bych do dalších let potřebovala. Tak beru jakýkoliv prostředky, i se nechat sešlehat vrbovými proutky. Me too nebrat, uvítám normální šlohačku.
Bůh ví proč.
Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+
