Naopak v Aristotelových slovech je možné najít něco prostšího – začátek, prostředek a konec a je potřeba střídat dialog, popis a akci. Pak je možné napsat dobrý román/ dobrou povídku/dobré dílo.
Je ale možné začít i přímo akcí, nicméně je třeba uvést čtenáře do děje, aby dlouho netápal a rychle se zorientoval. Pokud totiž čtenáře nechytneme během prvních pár slov/vět/max stránek, tak už se k našemu dílu nevrátí.
Tak tedy – jak uvádí encyklopedie (vycházející ale spíše z dramatu 19.stol.), správné drama se dělí na části:
Úvod = expozice – seznámení s prostředím, úvod do děje
Zápletka = kolize – něco se stane, rozvinutí děje kamsi – má stupňovat zájem čtenáře/diváka
Vyvrcholení konfliktu/děje = krize – střetnutí
Zvrat = peripetie – zauzlení/změna/obrat – následuje po krizi a předchází závěru
Závěr = katastrofa – konečný obrat směřující k uzavření konfliktu
Katarze = uvolnění – závěrečný stav – může to být pouze prožitek, podle mě je to skrytá myšlenka, proč jsme to psali, co jsme tím chtěli říci, někdy je to epilog – poselství autora
Aristoteles říká, že dobrá tragédie musí být:
• Svou stavbou složitá
• má budit bázeň a soucit
• není možné, aby pouze ctnostní muži upadali ze štěstí v neštěstí nebo špatní muži z neštěstí do štěstí
• je tedy potřeba psát o někom, kdo je uprostřed – někdo, kdo je podoben nám samým – kdo nevyniká ani ctností či spravedlností, ani špatností a nešlechetností
• příklad Oidipus – upadá ze štěstí v neštěstí ale ne pro špatnost, ale pro vinu
INSTIKT, CIT A ROZUM
- nejlepší pro autora je, když jeho postavy začnou jednat samy za sebe – když třeba jako autoři chceme napsat ANO, ale naše postava řekne NE a my zjistíme, že je to tak lepší
- nejde tedy pouze o opisování života, ale o oživování našich postav - vnímání našeho instinktu – nepsat pouze rozumem
- Hemingway tvrdil, že o svých hrdinech musíme vědět 10x víc, než napíšeme
- Dostojevskij radil, že zajímavou postavu vytvoříme tak, pokud spojíme 3 zcela odlišné charaktery
- Tolstoj psal přesně podle svých příbuzných, ale měnil jejich jména a vlastnosti mužů dával ženám a různě to střídal, až s ním nikdo v rodině nemluvil – a přesto je jeho dílo obdivované několik generací a nikoho nezajímá, koho tím v rodině popudil nebo ne
Arnošt Lustig říká, že v literatuře můžeme použít absolutně všechno. Všechno, co nám slouží: krásný, hnusný, dobrý, špatný.
Při rozhodování nám pomáhají 3 věci: intuice, cit a rozum. S nimi tvoříme příběh. Jsme svobodní a můžeme napsat to či ono, záleží pouze na nás.
Píšeme instinktem, ale kontrolujeme to rozumem – ten nám napoví, co se dá zlepšit. A když si text přečteme třeba po třicáté a pořád se nám líbí, tak je to známka toho, že je dobrý.
Nesmíme být pouze papoušky našich životů, ale psát literární pravdu, která je víc než pravda! Neopakovat to, co už bylo několikrát řečeno, ale podívat se na věc jinak, jiným úhlem pohledu. Čtenáři mají rádi, když se autor dívá na věc jinak než všichni do té doby – když něco obrátíme naruby.
Příběh totiž nesmí být černobílý, protože ani život není černobílý. A nikdo z nás není dokonalý a chybovat je lidské – a to je dobré psaní – žádný hrdina není pouze kladný nebo pouze záporný, protože i život je pestrý a barevný.
 |
| Kouzlo psaní knih |
• Není možné klást pouze události jednu po druhé – musí být propojené, vycházet jedna z druhé – pak je to pro čtenáře zajímavé – on sám musí dojít k nějakému poznání, nemůžeme mu vše podávat na zlatém talíři
• Nejlepší je, když sám čtenář čte tzv. mezi řádky – hledá skryté poselství autora
• Psát instinktivně, ale kontrolovat to rozumem
• Neopisovat pouze svůj život – používat literární pravdu
• Nemoralizovat, neškatulkovat, nenálepkovat – to už musí najít čtenář v podtextu
