Náhle se ke mně moje panička otočí s rozzářenýma očima, a usměje se na mě: ,,Podívej Figaro, myslíš že je to takhle dobré?” ukazuje mi nějaký počmáraný papír a já vůbec nevím, co ode mě chce.
Rozesměje se, což mě vede k názoru, že jsem snad udělal dobře. Očekávám proto odměnu, ona se však místo toho obrátí zpět, a znovu začne čmárat na ten, už takhle dost počáraný papír.
Zmateně a ublíženě si znovu lehám na zem vedle její židle. Jak to, že mi nedala žádnou dobrůtku?! Takhle ležím ještě asi dalších 20 minut, než se moje dívka konečně zvedla ze židle a povídá mi: ,,Tak co Figaro, půjdeme na procházku?”
Zmateně a ublíženě si znovu lehám na zem vedle její židle. Jak to, že mi nedala žádnou dobrůtku?! Takhle ležím ještě asi dalších 20 minut, než se moje dívka konečně zvedla ze židle a povídá mi: ,,Tak co Figaro, půjdeme na procházku?”
Procházka? Ano! Jsem štěstím bez sebe. Už se na ní nezlobím, že tentokrát mi nedala nic dobrého na zub. Venku je krásně. Je modrá obloha a svítí slunce. Ptáci zpívají a já jsem rád, že jsem venku se svojí paničkou a těším se na to, kam dnes půjdeme.
Cvičení: Jak mě vidí…
Zadání: Napište odstavec či dva o tom, jak píšete.
Upřesnění: Vypravěčem o vašem psaní však musí být nějaký neživý předmět z vašeho okolí, anebo třeba domácí mazlíček či jiné zvíře, které je přítomné vašemu tvůrčímu zápalu nebo spisovatelskému bloku. Jak vás „vidí“ při vaší tvorbě fíkus v rohu či hrnek na kafe? Co si asi myslí váš pes, když vás pozoruje při psaní?
Tak už je to znova tady. Panička na mě zase nemá čas. Ležím vedle jejího dřevěného psacího stolu, ze kterého téměř vždy voní nějaká dobrůtka. Nezáleží na tom jestli je to třeba bílý jogurt, řízek co jí zbyl od oběda či ovesná kaše.
Nejvíc na své dívce zbožnuju to, že mi vůbec vždycky nějakou tu mlsku tajně přihraje.
Tak třeba zrovna včera jsem to u ní vyhrál. Podstrčila mi kousek dušeného hovězího. Mňam, to byla ale slast! Ještě teď, když zavřu oči, vybaví se mi ta skvělá chuť na jazyku.
Náhle se ke mně moje panička otočí s rozzářenýma očima, a usměje se na mě: ,,Podívej Figaro, myslíš že je to takhle dobré?” ukazuje mi nějaký počmáraný papír a já vůbec nevím, co ode mě chce. Proto nejistě zavrtím ocasem a olíznu jí ruku. Rozesměje se, což mě vede k názoru, že jsem snad udělal dobře. Očekávám proto odměnu, ona se však místo toho obrátí zpět, a znovu začne čmárat na ten, už takhle dost počáraný papír.
Zmateně a ublíženě si znovu lehám na zem vedle její židle. Jak to, že mi nedala žádnou dobrůtku?! Takhle ležím ještě asi dalších 20 minut, než se moje dívka konečně zvedla ze židle a povídá mi: ,,Tak co Figaro, půjdeme na procházku?”
Zmateně a ublíženě si znovu lehám na zem vedle její židle. Jak to, že mi nedala žádnou dobrůtku?! Takhle ležím ještě asi dalších 20 minut, než se moje dívka konečně zvedla ze židle a povídá mi: ,,Tak co Figaro, půjdeme na procházku?”
Procházka? Ano! Jsem štěstím bez sebe. Už se na ní nezlobím že tentokrát mi nedala nic dobrého na zub. Venku je krásně. Je modrá obloha a svítí slunce. Ptáci zpívají a já jsem rád, že jsem venku se svojí paničkou a těším se na to, kam dnes půjdeme.
