Podle Lustiga „je láska ve skutečnosti velké tajemství, které patrně zůstalo po vyhnání Adama a Evy v ráji. A člověku je souzeno, aby se nikdy nedověděl, co to vlastně je. Láska je pevnost, ještě nedobytá. V každém případě nebýt věrnosti, lásky a žárlivosti a podobných vlastností, neměli by básníci a spisovatelé o čem psát.“
Arnošt Lustig dělil sex na tři druhy: 1) zvířecí jako páření psů na ulici, 2) sport nebo kamarádství, 3) spojení dvou lidí z lásky (např. Hemingway v románu Komu zvoní hrana k sobě tiskne Španělku Marii a má dojem, že se při tom chvěje zem.)
A láska hrdiny zněžňuje a vyvolává pocity, kdy zamilovaný vidí v tom druhém to dobré, lepší. „Láska je porozumění, odpuštění, ale rovněž štěstí, soulad. To božské.“
Anna Dostálová
 |
| Chalíl Gibrán: Prorok |
Přímá citace z učebnice kouzlo psaní knih (134-135):
Už Platon řekl, že láska začíná pohledem, od pohledu jde ke slovu, od slova k doteku, od doteku k objetí a s objetím k tomu božskému. Pro studenty psaní zanechal důležitou instrukci: nepiště o sexu z hlediska gymnastiky, co všechno se při tom dá s tělem dělat. O výtocích, o pachu a výkřicích nebo sténání. Popisujte, co lidé cítí. A co si o sobě objevují. O tom, co je polidšťuje anebo naopak. Milostné scény vždy svádějí, aby je člověk rozvíjel… Proto je dobré se radit, aby člověk neporušil vkus. A někdy je lepší nechat víc fantazie na druhých, protože každému se stejně líbí něco jiného. A možná jsou to právě představy, které jsou to nejlepší a hlavně to je tak trochu to „naše“. - viz žena v prádle lepší než nahá žena?
Pro každého je tedy láska něco jiného. Navíc je spoustu druhů lásky, kdy záleží mimojiné na tom, ke komu ta láska je – romantická, mateřská a rodinná, ke zvířatům, rostlinám, aktivitám – sportu, vyšívání,… A proto je důležité, kdo o lásce „mluví“, takže na autorovi, aby tu „svou“ lásku vysvětlil a čtenáři popsal. A láska je snad víc cit než noha za uchem.
Příkladem může být Lustigova novela Propast, ve které se sněhová vločka mění v dívku. Já jsem novelu ale nečetla, a proto ji zde jen takto zmiňuji.
„Láska nemá definici. (Pro každýho něco jinýho a navíc je spoustu druhů lásky, kdy záleží mj. na tom, ke komu ta láska je – romantická, mateřská, rodinná, ke zvířatům, rostlinám, aktivitám – sportu, vyšívání,… Záleží na tom, kdo o lásce „mluví“ a proto i na autorovi, aby tu „svou“ lásku vysvětlil a popsal čtenáři). Jako spravedlnost nemá definici. Ale má ji nespravedlnost, případ od případu. Úzkost má definici. Strach má definici. Ale láska ne.“ (všechno jsou to negativní emoce a prožitky – je pro nás tak důležité si ty negativní věci definovat a pojmenovat? Nikdo se v tom nevyžívá a proto je to definováno a konec. Na jednu stranu je to i tabu a nemluví se o tom. Ale o hezkých věcech lidé zabíhají do detailu rádi a lépe. Hezky se o nich rozjímá a i proto má možná láska tolik podob.) říkal Arnošt Lustig. „Láska je ve skutečnosti velké tajemství, které patrně zůstalo po vyhnání Adama a Evy v ráji. A člověku je souzeno, aby se nikdy nedověděl, co to vlastně je. Láska je pevnost, ještě nedobytá. V každém případě nebýt věrnosti, lásky a žárlivosti a podobných vlastností, neměli by básníci a spisovatelé o čem psát.“ (Je tedy láska i tyto vlastnosti?) V kurzech psaní vysvětloval Lustig studentům, že rozeznává tři druhy sexu: první je podoben páření psů na ulici. Druhý je spíš sport nebo kamarádství. Ve třetím případě jde spíš o spojení dvou lidí z lásky. Milan Kundera prý ve svých románech odkrývá spíše zvířecí stránku sexu. Josef Škvorecký je zase platonik. Hemingway v románu Komu zvoní hrana k sobě tiskne Španělku Marii a má dojem, že se při tom chvěje zem. Podle Lustiga láska hrdiny zněžňuje, tělesností se prý zušlechťujeme, neboť láska vyvolává pocity, kdy zamilovaný vidí v tom druhém to dobré, lepší. „Láska je porozumění, odpuštění, ale rovněž štěstí, soulad. To božské.“
Jak řekl už Platon: láska začíná pohledem, od pohledu jde ke slovu, od slova k doteku, od doteku k objetí a s objetím k tomu božskému. Pro studenty psaní zanechal důležitou instrukci: nepiště o sexu z hlediska gymnastiky, co všechno se při tom dá s tělem dělat. O výtocích, o pachu a výkřicích nebo sténání. Popisujte, co lidé cítí. A co si o sobě objevují. O tom, co je polidšťuje anebo naopak. Milostné scény vždy svádějí, aby je člověk rozvíjel… Proto je dobré se radit, aby člověk neporušil vkus. (Každý si stejně představuje něco jiného a nejsou ty představy pro mnoho lidí to nejlepší - viz žena v prádle lepší než nahá žena?)
Příkladem je Lustigova novela Propast, která má jednoduchou zápletku: velitel roty nemá rád jednoho vojáka a pošle ho s úkolem do bouře. Kluk, aby ukázal, že se nebojí, jde. Jenže spadne do propasti a umře. Během vteřiny, kdy letí ze skály, se mu promítají v hlavě nejhorší a nejkrásnější zážitky života – to jsou epizody. Hlavní děj spočívá v tom, že si představuje, jak by chtěl umřít. V ústech holky. Ale jak ji do propasti dostat? Když voják spadne ze skály, je tam sníh, krev, zlomené lyže. A Lustiga napadlo, že holka bude vločka. Bílá, krásná, něžná vločka sněhu, která se promění v nahou dívku, lehne si na sníh vedle umírajícího vojáka a udělá mu to, co on si přeje ze všeho nejvíc… A ta krásná holka je smrt.
Pro každého je tedy láska něco jiného. Navíc je spoustu druhů lásky, kdy záleží mimojiné na tom, ke komu ta láska je – romantická, mateřská a rodinná, ke zvířatům, rostlinám, aktivitám – sportu, vyšívání,… A proto je důležité, kdo o lásce „mluví“, takže na autorovi, aby tu „svou“ lásku vysvětlil a čtenáři popsal. A láska je snad víc cit než noha za uchem.
Příkladem může být Lustigova novela Propast, ve které se sněhová vločka mění v dívku. Já jsem novelu ale nečetla, a proto ji zde jen takto zmiňuji.
„Láska nemá definici. (Pro každýho něco jinýho a navíc je spoustu druhů lásky, kdy záleží mj. na tom, ke komu ta láska je – romantická, mateřská, rodinná, ke zvířatům, rostlinám, aktivitám – sportu, vyšívání,… Záleží na tom, kdo o lásce „mluví“ a proto i na autorovi, aby tu „svou“ lásku vysvětlil a popsal čtenáři). Jako spravedlnost nemá definici. Ale má ji nespravedlnost, případ od případu. Úzkost má definici. Strach má definici. Ale láska ne.“ (všechno jsou to negativní emoce a prožitky – je pro nás tak důležité si ty negativní věci definovat a pojmenovat? Nikdo se v tom nevyžívá a proto je to definováno a konec. Na jednu stranu je to i tabu a nemluví se o tom. Ale o hezkých věcech lidé zabíhají do detailu rádi a lépe. Hezky se o nich rozjímá a i proto má možná láska tolik podob.) říkal Arnošt Lustig. „Láska je ve skutečnosti velké tajemství, které patrně zůstalo po vyhnání Adama a Evy v ráji. A člověku je souzeno, aby se nikdy nedověděl, co to vlastně je. Láska je pevnost, ještě nedobytá. V každém případě nebýt věrnosti, lásky a žárlivosti a podobných vlastností, neměli by básníci a spisovatelé o čem psát.“ (Je tedy láska i tyto vlastnosti?) V kurzech psaní vysvětloval Lustig studentům, že rozeznává tři druhy sexu: první je podoben páření psů na ulici. Druhý je spíš sport nebo kamarádství. Ve třetím případě jde spíš o spojení dvou lidí z lásky. Milan Kundera prý ve svých románech odkrývá spíše zvířecí stránku sexu. Josef Škvorecký je zase platonik. Hemingway v románu Komu zvoní hrana k sobě tiskne Španělku Marii a má dojem, že se při tom chvěje zem. Podle Lustiga láska hrdiny zněžňuje, tělesností se prý zušlechťujeme, neboť láska vyvolává pocity, kdy zamilovaný vidí v tom druhém to dobré, lepší. „Láska je porozumění, odpuštění, ale rovněž štěstí, soulad. To božské.“
Jak řekl už Platon: láska začíná pohledem, od pohledu jde ke slovu, od slova k doteku, od doteku k objetí a s objetím k tomu božskému. Pro studenty psaní zanechal důležitou instrukci: nepiště o sexu z hlediska gymnastiky, co všechno se při tom dá s tělem dělat. O výtocích, o pachu a výkřicích nebo sténání. Popisujte, co lidé cítí. A co si o sobě objevují. O tom, co je polidšťuje anebo naopak. Milostné scény vždy svádějí, aby je člověk rozvíjel… Proto je dobré se radit, aby člověk neporušil vkus. (Každý si stejně představuje něco jiného a nejsou ty představy pro mnoho lidí to nejlepší - viz žena v prádle lepší než nahá žena?)
Příkladem je Lustigova novela Propast, která má jednoduchou zápletku: velitel roty nemá rád jednoho vojáka a pošle ho s úkolem do bouře. Kluk, aby ukázal, že se nebojí, jde. Jenže spadne do propasti a umře. Během vteřiny, kdy letí ze skály, se mu promítají v hlavě nejhorší a nejkrásnější zážitky života – to jsou epizody. Hlavní děj spočívá v tom, že si představuje, jak by chtěl umřít. V ústech holky. Ale jak ji do propasti dostat? Když voják spadne ze skály, je tam sníh, krev, zlomené lyže. A Lustiga napadlo, že holka bude vločka. Bílá, krásná, něžná vločka sněhu, která se promění v nahou dívku, lehne si na sníh vedle umírajícího vojáka a udělá mu to, co on si přeje ze všeho nejvíc… A ta krásná holka je smrt.
 |
| KOUZLO PSANÍ KNIH |
