O sexu a erotice se mnozí začínající autoři velmi ostýchají psát. A skutečně, toto téma, které je v podstatě každodenní součástí našich životů, není snadné. Ale protože každodenní součástí opravdu je, nemůžeme se erotice ani v literatuře vyhnout. Můžeme to však zvládnout s grácií i vtipem. Hodně pomáhají metafory. Uvědomujete si třeba, že jednou z nejerotičtějších písní, kde se naprosto jasně mluví o lehkovážné sexuální rychlovce, je nádherná moravská lidová Když sem šel z Hradišťa?
Jak psát milostné scény, učil rád Arnošt Lustig. „Často jsme si vyměňovali pohledy ženy a muže na intimní věci, které jsem neprobírala nikdy s nikým jiným,“ přiznává v knize Živel Lustig Dana Emingerová:
Chystali jsme spolu knihu a pracovali na ní v kavárně hotelu Union. Jednou si Arnošt nechal donést bramboračku s hříbky. Když bylo jídlo na stole, ponořil do talíře lžíci a ztišil hlas, aby nás okolní hosté neslyšeli: „Víš, musím do jedné povídky napsat, jak to ženám chutná...“ Bylo zřejmé, že houby v polévce tím určitě nemyslí. Cítila jsem, jak rudnu, zatímco Arnošt mi svěřoval, co pro chlapa představuje vůně a chuť ženy. A že by to potřeboval vědět i naopak.
„Je to sladký, slaný nebo hořký?“
„Asi podle toho, jestli sníš večer slanečky nebo jahodové knedlíky,“ snažila jsem se.„Víš, jednou jsem to ochutnal a bylo to pěkně hnusný.“
„Když miluješ, takhle nepřemýšlíš.“
„K čemu bys to přiblížila?“
„Barvou snad k perleti.“
„Jakoby to drhlo na jazyku. Dá se ta chuť s něčím srovnat?“
„Se smetanou, zeleným banánem...“
„Pocem, ty seš potvora.“
„Dužina nezralého banánu taky drhne na jazyku, je trochu hořká jako čaj. Ale jinak se to k ničemu přirovnat nedá. Prostě tam napiš, že to má chuť milovaného muže.“
„Díky,“ radoval se. „Přesně tohle tam napíšu.“
Jednou se mě zeptal, jak to chutná. Řekla jsem, že jsem ochutnala jen jeho. Byl v něm celý svět chutí a příchutí, jako je možná celý svět v jednom člověku. Chutnal mi nejčastěji jako oblaka. Jako hodiny před tím, než se spustí déšť. Hustý, silný a přece měkký. Někdy mi chutnal jako zperlený, zpěněný čaj, když se přelije z koflíku do koflíku anebo z konvice. Jako by člověk ochutnal perly v tekuté podobě. Mírně nahořklé, maličko jako vybraná smetana, ale nepopsatelně krásné.
(Povídka Arnošta Lustiga pro Magazín Dnes, 12. srpna 2010)
Potom zavoněl poválený vřes, ohnutá stébla pod její hlavou škrábala, slunce jasně svítilo na zavřené oči a on do smrti nezapomene na křivku jejího hrdla a na její hlavu vtisknutou do kořínků vřesu, na její rty, které se drobounce samy od sebe pohybovaly, a na třepotající se řasy očí pevně zavřených před sluncem a před vším.
Pro ni bylo všechno rudé, oranžové a zlatavě rudé, protože jí slunce dopadalo na zavřené oči, všechno mělo onu barvu, všechno, co je naplňovalo, co přijímala i co dávala, všechno mělo onu barvu, všechno mělo barvu té slepoty.
Pro něho to byl temný průchod, který nevede nikam, pak znovu nikam, pak zase nikam, ještě jednou nikam, pořád nikdy nikam, lokty těžce spočívají na zemi a pořád to nikam, tmavé, věčné, nekonečné nikam, ustavičné, neustálé, nevědomé nikam, znova a zas a zas to nikam, a už trýznivé a znovu opakované nikam, nesnesitelné znovu a znovu a znovu stupňované nikam, které najednou v horké, vítězné vlně zmizelo, čas se úplně zastavil a najednou tam byli oba, v tom zastaveném čase, a on ucítil, jak země pod nimi zmizela a je pryč.
Potom ležel na boku s hlavou zabořenou do vřesu, cítil vůni vřesu, vůni jeho kořínků, vůni země, vřesem pronikalo slunce, vřes ho škrábal do nahých ramenou a do boků a dívka ležela proti němu s očima ještě stále zavřenýma, ale pak je otevřela, usmála se na něho a on řekl velmi unaveně, jakoby z velké dálky, ale přátelsky:
„Jsi králíček.“
 |
| Se třetí ženou, válečnou zpravodajkou Marthou Gellhornovou, měl Ernest zážitky ze španělské války |
„Já nejsem žádný Inglés,“ odpověděl lenivě.
„Ale ano, jsi,“ řekla. „Pro mě jsi můj Inglés,“ a natáhla ruce, vzala ho za uši a políbila ho na čelo.
„Tu máš,“ řekla. „Co tomu říkáš? Už tě líbám líp?“
Potom šli spolu kolem potoka a on řekl: „Já tě miluju, Maria, jsi tak půvabná, tak ohromná a tak krásná, že když jsem s tebou a miluju se s tebou, mám pocit, že bych nejradši umřel.“
„Ach,“ odpověděla. „Já pokaždé umřu. Ty ne?“
„Ne. Ale skoro. Ale cítila jsi, jak se pohnula země?“
„Ano. Když jsem umírala. Obejmi mě, prosím tě.“
„Ne. Držím tě za ruku. To mi stačí.“
Podíval se na ni, pak přes louku, kde lovil krahujec, a na hory, nad nimiž plynula veliká odpolední oblaka.
„A s jinými nemáš ten pocit?“ otázala se ho Maria; vedli se za ruce.
„Ne. Opravdu ne.“
„Užs jich miloval mnoho.“
„Několik. Ale ne tak jako tebe.“
„Ale takové to nebylo? Opravdu ne?“
„Bylo to pěkné, ale takové to nebylo.“
„A pak se pohnula země. Předtím se nikdy země nepohnula?“
„Ne. Nikdy. Opravdu.“
„Ale ano, jsi,“ řekla. „Pro mě jsi můj Inglés,“ a natáhla ruce, vzala ho za uši a políbila ho na čelo.
„Tu máš,“ řekla. „Co tomu říkáš? Už tě líbám líp?“
Potom šli spolu kolem potoka a on řekl: „Já tě miluju, Maria, jsi tak půvabná, tak ohromná a tak krásná, že když jsem s tebou a miluju se s tebou, mám pocit, že bych nejradši umřel.“
„Ach,“ odpověděla. „Já pokaždé umřu. Ty ne?“
„Ne. Ale skoro. Ale cítila jsi, jak se pohnula země?“
„Ano. Když jsem umírala. Obejmi mě, prosím tě.“
„Ne. Držím tě za ruku. To mi stačí.“
Podíval se na ni, pak přes louku, kde lovil krahujec, a na hory, nad nimiž plynula veliká odpolední oblaka.
„A s jinými nemáš ten pocit?“ otázala se ho Maria; vedli se za ruce.
„Ne. Opravdu ne.“
„Užs jich miloval mnoho.“
„Několik. Ale ne tak jako tebe.“
„Ale takové to nebylo? Opravdu ne?“
„Bylo to pěkné, ale takové to nebylo.“
„A pak se pohnula země. Předtím se nikdy země nepohnula?“
„Ne. Nikdy. Opravdu.“
 |
| Chalíl Gibrán: Prorok |
