Navždy mě opustil? Umřel, anebo vyměnil, za lepší? Větší a vzdušnější? S většími okny, kterými se bude moci dívat na jezero, místo té divné betonové budovy, na kterou se dívá odsud? Všechno, co potřebuje tu má – stůl, který se nekýve, ergonomickou židli a plakát The Beatles, který jsem ze sebe nejdříve svlékla, neboť má čistá bílá barva mi vyhovovala a nechápala jsem, proč mě strojí. Ale když je poprvé pustil, a mými zdmi zavibrovaly tóny písní, podlehla jsem a nový kus oblečení přijala. teď jsem však prázdná, opuštěná, nic zde už nehraje. Mí přátelé, hluk a hovory, kteří tu se mnou často zůstávali i po jeho odchodu, tu již dlouho nejsou a nedělají mi společnost.
Zbyl jen nepřítel Prach, který pomalu padá a zasviňuje vše, parapet oproti dveřím, kde pomalu usychá darovaná kytka, a zvláště polici nad stolem, kde má položeny knihy a šanony. Tiše trpím, a čekám, kdy zase otevře mé proskleněné dveře, kterými pouštím trochu světla mé sestře chodbě. Když tu byl naposledy, řekl jen: „Tak zatím, brzy jsem zpět."
Na stolním kalendáři však stále svítí datum 1. dubna 2020 a nikdo je nemění.
