Příteli svému hleděl do utrápené tváře. Přitom v oku mihla se mu radost. Však překryl ji strastiplným výrazem empatického utrpení. „Je hrozný vidět, jak trpíš. Musí to být příšerná bolest. Tvou ženu a dítě jsem miloval, jako svojí rodinu.“ Pak objal jeho statná ramena a pevně ho k sobě přitiskl. A uvnitř? Uvnitř cítil blaženost. V kapse ho ještě hřála studená krabička od sirek. „Kdyby tak věděl, jak blízko je na stopě vraha.“ Přemítal si v hlavě. Pak jím znovu projela blaženost. To, když si uvědomil, že ho během několika minut dokázal připravit o to nejcennější v životě.
Na to mu v hlavě zazněla poslední myšlenka, snad proto ho sevřel až příliš pevně: „Pamatuješ, jak jsi mi tenkrát přebral Martinu? Čekal jsem celej svůj posranej život, až ti to budu moct všechno oplatit. Sorry za dceru, ber to jako úroky za mojí bolest!“
Úkol:
Napište pár řádek, kde vystihnete, co je veselé, smutné, krásné, ošklivé - učíme se literární cihly. Veselé nás musí rozesmát (žádné "někde byla sranda a to jsme se nasmáli..." - smát se musí čtenář), smutné rozplakat. Zároveň se učíme, co je krásné a co je ošklivé (občas potřebuješ pěkně hnusného hrdinu...)
