Lehký závan úspěchu - napsala Kateřina Pospíšilová

„Posaďte se, pan viceprezident se omlouvá, bude mít malé zpoždění, tak prosím vyčkejte,“ pronesla sekretářka před tím, než ji nechala samotnou v zasedací místnosti s výhledem na City.
Uteklo asi čtvrt hodiny a stále čekala. 

Přípravou na tuhle schůzku strávila víc než dva týdny, dala tomu všechno. Je přece jasné, že kdyby o ní neuvažovali jako o budoucí ředitelce velké obchodní divize, nezvali by ji sem, do londýnského sídla. A neplatili by jí tak drahou letenku a superluxusní hotel, i když je to prý zatím jenom „nezávazný rozhovor“. 

Je pevně rozhodnutá svoji příležitost nepustit. O povýšení sní už dlouho, navíc výsledky mluví v její prospěch a strategické plány má srovnané v hlavě jako vojáčky terakotové armády.
Najednou ztuhla.

Možná dnešní uspěchaná snídaně, nebo tohle protahované napětí vyvolalo podivné tlaky v jejích střevech. 

Nedokázala je utlumit. Následovalo malé, decentní pšouknutí.
Do tváří se jí nahnalo horko, dlaně trochu zvlhly a soustředěnost mysli vystřídala panika. Tady, uprostřed klimatizované sklobetonové krychle neexistuje možnost otevřít okno a vyvětrat!
Přesně ve stejném okamžiku se ve dveřích objevil muž. Rázně vstoupil a udělal pár kroků směrem k ní. Pak se ale zastavil a místo pozdravu jen suše poznamenal: „Madam, zvolila jste pro dnešek veskrze nevhodný druh parfému.“

Znechuceně potřásl hlavou, bleskově se otočil na kožených podrážkách ručně šitých bot a byl pryč.

--- --- ---

Zůstala bez hnutí sedět ještě dalších třicet minut, než jí konečně došlo, že ten nepatrný pohyb tělesných plynů měl dnes mnohem větší váhu, než oddanost firmě v délce předchozích osmi let.